Režisér Jaroslav Hanuš (†70): POHŘBILI HO POD OKNY CHATY!
Až 5 měsíců po smrti našel Jaroslav Hanuš (†70) konečně definitivní klid. Vdova Klára Gočárová (60) rozptýlila režiséra seriálů Život na zámku či Náměstíčko na prvního máje na skalku pod okny kuchyně jejich domu v Čerčanech. Když jsme se zahradní hrob přijeli podívat, rozpovídala se i o tom, jak Jaroslava přebrala jeho první manželce Jaroslavě Hanušové (†66) alias Jaruš z Kouzelníka.
Kláro, proč jste s rozptylem čekala tak dlouho?
„Musela jsem počkat, až bude všechno kvést. A chtěla jsem Jardovi zároveň na zahrádce uspořádat takový rozlučkový mejdan. Takže přišla spousta jeho přátel v čele s Jarkou Obermaierovou a bylo to moc pěkné. Také jsem čekala na náhrobní desku z bílého mramoru, na které je křížek a zlatý nápis Jaroslav Hanuš Šejk Rokytnický. Můj muž se narodil v teritoriu řeky Rokytky a byl na to patřičně pyšný.“
Kolem kamene je zasazena spousta kytiček s různými cedulkami a vzkazy.
„Ano. Jardovi přátelé na pietní akt přinesli dle svého vlastního výběru rostlinky, které sázeli v okolí kamene. A já jsem každému dala cedulku, která se dává k sazeničkám, a oni na ni napsali Jardovi to, co chtěli.“
A co bylo potom?
„Buřtyjáda a hudba ve stylu country, kterou miloval. Každý dostal do ruky buřta, chleba, hořčici, klacek. Jarda miloval buřty a já jsem si dala záležet. Už dopředu jsem měla v mrazáku připravené ty nejlepší buřty z okolí, masité s pořádnými kousky špeku. Bylo prostě veselo, přesně tak, jak by si to manžel přál. Nenáviděl truchlení a špatnou náladu.“
Jak jste se vlastně spolu seznámili?
„S Jardou nás spojila reklama na prací prášek Vizír. Mnozí si asi vzpomenou – vy zíráte, my zíráme, Vizír! Pracovala jsem tehdy pro český štáb jako tlumočnice z němčiny. Byla jsem jako ve snu. Odmala miluju divadlo a film. Jen jsem tak očima přejela lidi kolem sebe a stalo se to. Zamilovala jsem se do tichého, introvertního chlapa s úžasně chlupatýma rukama. Úplně jsem viděla, jak mu ležím v náručí. A pak se to stalo. Psal se rok 1992. Jemu bylo čtyřicet a mně táhlo na třicet.“
Farář promluvil nad rakví Medy Mládkové (†102): Smrti se nebála, přála si, aby lidé nesmutnili!
Čím vám Hanuš tak učaroval?
„S Jardou to byla láska na první pohled. On i já jsme zahořeli jako starý noviny. Dochází mi to, když dneska čtu jeho milostný dopisy, procházím to všechno znova. Psal mi každý den. Poznámkové bločky jsou plné jeho úhledného písma – kytičko moje voňavá, heboučká, se mnou se nemusíš ničeho bát, usmívej se a buď veselá, budeme pořád spolu a já tě miluju... Kromě velký lásky jsme oba milovali muziku, film a divadlo. Při jeho profesi tak bylo furt o čem mluvit.“
Vím, že jste mu psala i písňové texty do seriálu Život na zámku.
„S těmi písňovými texty je to tak trochu legrace. Sice jsem je napsala, ale ve finále v seriálu zazněl jen kousek jedné. Podkresluje milostnou scénu mezi paní Jiráskovou a panem Brodským.“
Váš manžel zemřel loni v prosinci doma v Čerčanech, když prohrál boj s rakovinou dutiny břišní. Poté se vše odehrálo, jak bylo za starých časů na vesnici zvykem.
„Ano. Umyli jsme ho, oholili, oblékli do svátečního, navoněli a uložili do postele. A místo pohřební služby k nám přijížděli kamarádi a loučili se. A nikomu neběhal mráz po zádech. Naopak. Hanuš se totiž v té posteli usmíval. Jako by byl na TýTý.“
Aleš Háma a Jakub Wehrenberg na pohřbu Náhlovského: Smrt plánoval, smáli jsme se tomu
Museli jste se moc milovat.
„S Jardou to byla a je láska až za hrob. Umřel mi v náručí. To ostatní bylo velmi přirozené. Kromě toho jsem v tom nebyla sama. Pomáhali lidé z mobilního hospice a naše děti. Všechno šlo neuvěřitelně spontánně. Byl krásně oblečený a v obličeji klid a mír. Ještě jsem si vedle něj lehla a dospala ty nedospané noci. Bylo to zvláštní dotýkat se toho milovaného člověka a nemít odpověď... Potřebovala jsem pak mít kolem sebe kamarády. Poslala jsem jim esemesky a spousta jich přišla, včetně Obrdy čili Jarky Obermaierové.“
Celý článek nalzenete v tištěné podobe deníku Aha! (28. 5. 2022)
Jak vznikal rozhovor
Za Klárou Gočárovou jsme přijeli do Čerčan, když zrovna stříkala skalku, na které rozptýlila manžela. Udělala nám kafe a její synové upekli buřty, které si nechali speciálně vyrobit. Povídali jsme si na zahradě a kolem nás běhaly ukrajinské děti, které Klára učila česky. „Jsem tu po manželově smrti taková osamělá, tak jsem ubytovala dvě maminky,“ vysvětlila.