Hvězda z Vesničko má středisková: Dávali mi 40% naději na přežití | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pondělí 27. května 2024

Svátek slaví Valdemar, zítra Vilém

Hvězda z Vesničko má středisková: Dávali mi 40% naději na přežití

1985 Vesničko má středisková
1985 Vesničko má středisková (J. Koťátko, D. Kolářová, archiv S. Aubrechta)

Byl hvězdou Menzelova filmu Vesničko má středisková, potom výkonným producentem muzikálu Jesus Christ Superstar. Když Stanislav Aubrecht (55) překonal leukemii, koupil hospodu od osobní kuchařky prezidenta Václava Havla (†75) Čiriny Košíkové (71), tu ale nedávno prodal Indům. Nyní se vrhl na výrobu designového nábytku.

Když se řekne Stanislav Aubrecht, všichni si vybaví Jardu Pávka s květákem na hlavě.

Nevadí vám, že jste neustále spojován s Menzelovým filmem Vesničko má středisková, s klukem, který se beznadějně zamiloval do učitelky své sestry? V životě jste toho dokázal vskutku o dost víc.

„Opravdu nevadí. Měl jsem v životě štěstí. Točit s Jiřím Menzelem, na to se nedá zapomenout. Byl jsem najednou v jiném, krásném světě.“

V době natáčení vám bylo 20 let. Kolik korunek jste si vydělal?

„Já říkám, že to bylo před spousty kily a spousty vlasy. Výdělek byl super, asi 150 korun za natáčecí den a dní bylo asi 18.“

Byl jste prý kuřák a s Rudolfem Hrušínským jste chodili hulit mimo plac. Co moudrého jste z úst našeho hereckého barda slyšel?

„Tahle necnost se mne drží stále. Jsem vášnivý kuřák dodnes. Pan režisér kouření neměl rád a tak jsme s panem Hrušínským opravdu chodili za hospodu, já jako kandrdas mu zapaloval a on jen slastně vydechl: »To je krása!« A mluvili jsme o životě. Tedy, on mluvil a já nábožně poslouchal.”

Hrál jste také na prknech, která znamenají svět. Kde vám bylo nejlíp?

„A zase štěstí. Hostoval jsem na Vinohradech v Richardovi III. Hrál jsem Vévodu z Yorku, Vašek Kopta prince Welského. Stál jsem tedy na jevišti s panem Kopeckým, Janou Štěpánkovou. Byla to nádhera a pan režisér Dudek! Co si víc přát. Hrál jsem i v Karlínském divadle, v Plzni v operetě, Kolíně a Příbrami.”

A jakou roli byste si ještě přál a bavilo vás víc divadlo nebo film?

„Každá role byla zajímavá, ale jestli bych si nějakou roli přál, tak to je Jago v Othellovi, ten se mi dodnes ale vyhýbá. Divadlo mne bavilo moc. Film a TV taky. Kdybych si měl ale vybrat, co je pro mne víc, tak jednoznačně divadlo.”

Poslední váš film byl v roce 1991 Tankový prapor. Co se potom stalo, že jste přestal hrát? Už vás to nebavilo? Čím vás role výkonného producenta muzikálů naplňovala víc?

„Odmalička jsem chtěl být Chaplinem. Fascinovalo mě, že si vše dělal sám, dokonce i hudbu si skládal. Producenta s ním dělal jeho bratr. Prostě ten výsledný tvar vytvořil kompletně a mohl ho kompletně stvořit. No a ten pocit, když se něco narodí, je úplně, úplně nejvíc na světě.“

Dělal jste Jesus Christ Superstar, Evitu a Kočky, co ještě? Ježíš zaznamenal obrovský úspěch, Evita menší. Proč?

„Nad Ježíšem stály hvězdy, odehráli jsme 1282 představení. Vyjma pondělí jsme hráli každý den, v sobotu dvakrát, skoro pět let. No a když Ježíš končil, v září se mi narodil syn a já na Vánoce onemocněl. A příprava Evity byla v plném proudu. To bylo fakt drsný. Evitu jsem tehdy kočíroval ze sterilního pokoje. V každém případě jsme odehráli okolo 350 představení a myslím, že tohle odehrát s tématem Evy Peronové je super.“

Evitu jste řídil z nemocniční postele, protože jste onemocněl dětskou leukemií. Jak se taková nemoc dá překonat?

„A zase štěstí. Když mně řekli, proč jsem tak unavenej a že mám leukemii, můj mozek zareagoval úžasně. Řekl jsem si: Všichni umřeme a já možná vím, kdy. A to je vlastně jediný rozdíl. Další štěstí byl ošetřující lékař, doktor Gregora ve Vinohradské nemocnici na hematologii. Malé oddělení, ale péče a profesionalita lidí, co tam pracují, obrovská. Můj bratr zrovna odešel z Harvardské univezity, kde dělal vědu, a začal dělat vědu v soukromém sektoru a zrovna na obdobných nemocech. Spojil se s panem doktorem Gregorou, probral s ním léčebné protokoly, které v té době dělali na Vinohradech, zavolal mi a řekl: To, co s tebou budou vyvádět, je naprosto v pořádku. Přežije tak 40% lidí, to je výborný výsledek. Poslouchej, nezlob je, vědí, co činí. A tak jsem nezlobil, poslouchal a pracoval po telefonu z nemocnice. No ale to nejdůležitější v mé léčbě byla samozřejmě moje manželka a rodiče. Jak moje tak i její.”

Jistota, že nad nemocí zvítězíte, tedy nebyla vůbec žádná.

„Jediná jistota v životě je, že všichni zemřeme. Jeden filozof dokonce použil takový bonmot – Smrt dělá ze života frašku. A to je to, většinou se snažíme smrti vyhnout, namísto toho, abychom se snažili něco vytvořit, posunout, aby po nás něco zbylo - to je ta nesmrtelnost. A vůbec není důležité, jestli se ví, že jste to vy, co něco vytvořil nebo pomohl. Zkrátka, zachráníš-li jednoho, zachránils celý svět. A je jedno, jestli jsi udělal hezkou, praktickou kliku ke dveřím, vytvořil hezké divadelní představení, super film nebo jsi vymyslel lék na rakovinu. To je asi smysl života.“

Menzel by slavil 83. narozeniny: Jak vznikl jeho nejslavnější film? Podívejte se na Českej biják!

Video se připravuje ...

Jaká byla léčba?

„Nic moc příjemného, ale já nezlobil a poslouchal.“

Když jste se uzdravil, už jste se nevrátil ke kumštu, ale stal se z vás restauratér. To byl váš sen vlastnit hospodu?

„No, já do restaurací na dobroty vždy rád chodil. Nikdy jsem ji ale nechtěl. Ale trávil jsem život s jednou kamarádkou, to jsem byl již rozvedený, a s ní jsem do provozu restaurace šel. Ona si pak našla jiného kamaráda a já jsem si našel jinou hospůdku – Posezení u Čiriny.

Restauraci jste koupil od Čiriny Košíkové, osobní kuchařky prezidenta Václava Havla. Vy jste se znali?

„Restaurace byla v nabídce a já jsem Čirinu samozřejmě znal, chodil jsem k ní na Paprikáš a Halušky. Zašel jsem tam tedy a s paní Košíkovou se dohodl. Ponechal jsem si jednoho jejího kuchaře, abychom mohli pokračovat v tradici její rastaurace. A já jsem měl tím pádem se svým šéfkuchařem čas na to, abychom jídelní lístek posunuli až do rakouskouherské kuchyně. A tak jsem poznal i nové technologie vaření a pomalu začal časem vařit i já. Když něco děláte, musíte se naučit všechno.”

Co je nejdůležitější, aby jste servíroval skvělé halušky?

„Surovina je základ ruku v ruce s vařením. A hlavně restaurace je celek. Kuchyně a plac musí fungovat dohromady. Měl jsem většinou štěstí na spolupracovníky. S některými jsem dělal osm, deset let.“

Nebál jste se, že restaurace U Čiriny se změnou majitele změní i klientelu? Chodili tam Havlovi, Forman, Gott, Zagorová, Schoberová...

„Určitě jsme o nějakou i přišli. Ale objevili nás i noví zákazníci.“

Od Čiriny jste v restauraci ponechal její základ – tedy paprikáš, halušky, strapačky. Potom jste ale měl i svoje speciality. Co to bylo a kdo vás učil vařit?

„Tak Láďa Muler a Petr Černohorský jsou moji mentoři. Co jsem vařil? Tak třeba kachnu se švestkovou omáčkou. To je náš recept. Nebo jelení ossobuco s křížalama.”

Restauraci U Čiriny jste teď po sedmi letech prodal. Co vás k tomu vedlo?

„V této pohnuté době se gastronomii moc nedaří a to se dotklo ekonomicky i nás. Covid mě stál tři miliony, nájem restarace byl stále vyšší, nedalo se to utáhnout. Dlouho jsem se rozhodoval, ale nakonec jsem vyplatil zaměstnance a těm Indům to prostě prodal. Neobešlo se to bez slz, ale jinak to nešlo.”

A co teď budete dělat?

„Během pandemie jsme s kamarádem založili dílnu na výrobu designového nábytku. A aby bylo jasno, on je ten šikovnej a já přicmrndávám, učím se. Baví mě povrchová úprava a vymýšlet, jak má věc fungovat a vypadat. Co kus, to originál. Máme tam takovej umakartovej stůl, u kterého jíme, a na ten si malujem, jak to bude vypadat. Dá se to totiž prstem mazat. Děláme z masivního dřeva a kovu, máme za sebou i hezké industriální kousky.”

Z jakého stylu vycházíte?

„Naše vidění vychází z funkcionalizmu a art decových tvarů. Teď jsme udělali radost jednomu kuřákovi doutníků a udělali mu pouzdro na doutník ze švestového dřeva a pak ještě z ořechu. Je nadšenej, nosí ho a všude se jím chlubí a nás to moc těší, protože nás to bavilo vyrobit. Byli jsme přizvání i k vytvoření a výrobě interiérových prvků nově vznikajícího bistra na Novém světě na Hradčanech. A to je skvělé!”

Logo U Čiriny, které jste koupil za 300 tisíc, jste ale neprodal, bude Čirina někde jinde?

„Uvidíme. Třeba ano. Mám už příslib všech vyplacených zaměstnanců, že by do toho se mnou znovu šli. Tak, kdo ví, třeba ještě někde budou Čirininy halušky.”

V polovině května vás uvidíme na Primě v seriálu ZOO. Tak jak je to s tím vaším herectvím? Necháváte si ho v záloze?

„V záloze... V záloze... Občas si někde zahraju, když mi zavolají. Hrál jsem třeba v Ulici nebo Modrém kódu. Řeknu vám to takhle: Vším, čím jsem zatím byl, byl jsem rád. Jde jen o to, aby to člověk rád dělal, mohl nad tím přemyšlet, posouvalo ho to dál a bavilo ho to. Ničemu se nebráním. Jamese Bonda zase dali někomu jinýmu, Othella produkovat nebudu, protože bych na Jaga našel určitě někoho lepšího, než sám sebe, tak uvidíme.”

Jan Hrušínský se stal kmotrem knížky o Bohdalové: Jiřinu zná přes 50 let!

Video se připravuje ...



Přečtěte si
Uživatel_5574365
9. 4. 2022 • 15:57

No zajímavé čtení. Tak hlavně bral od státu dotace. No a je verejne tajemství ze dlouhodobě neplatil nájem a není vůbec pravda ze se mu nájem zvedal ba právě naopak. Možná by nebylo na škodu kdyby řekl pravdu a to ze má dluhy kam se podívá a proto přišel o restauraci a ne kvůli kovidu.

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.