Herec Nikola Orozovič (38): Jmenuji se podle kohouta
6 fotografií
Jejich kořeny sahají až na Balkán, oba však vyrůstali s maminkou v Praze. Starší bratr herce Igora (35) Nikola Orozovič (38) se ale k divadlu dostával oklikou. Když Igor studoval na DAMU, jeho táhla technika. Speciální technické myšlení využívá dodnes, i když se naplno věnuje improvizaci.
Není pochyb o tom, že Češi jsou hokejovým národem. Napadlo vás ale někdy, že tento sport a jeho pravidla inspirovaly divadlo? Stejně jako na ledě se i na jevišti setkávají dva týmy (pozn. red. – o 4 lidech) a bojují o vítězství. V improvizaci (tj. něco podobného, jako vidíte v Partičce)! To je prostě svébytná disciplína. Bez přípravy a textů předem, ale po pravidelných trénincích. Nechybí rozhodčí, který píská fauly. Musíte být pohotoví a umět reagovat v kategoriích, kterých je celkem kolem padesátky. Nikola Orozovič patřil nejen mezi hráče, ale vyzkoušel si i roli rozhodčího.
Nikolo, co vlastně znamená příjmení Orozovič?
„Je to kohout. Náš děda Zdravko říkal, že pochází z turečtiny, ze slova horoz, tedy kohout. Narodil se kousek od Sarajeva a je to bosenský Srb. Po válce přišel do Prahy a seznámil se s babičkou, která už je z Moravy.“
Jak jste se dostal k improvizacím?
„Věnuju se jim přes patnáct let. Přišel jsem k nim díky bývalé bráchově přítelkyni, která chodila tyto zápasy hrát. Šel jsem se na ni podívat a chytlo mě to. Hned druhý den jsem šel na trénink a věděl jsem, že to je věc, kterou dělat chci. Chodil jsem trénovat k různým skupinám, dvakrát až třikrát týdně. Tehdy jsem vyzkoušel snad za všechny skupiny v Praze! Každý to učí malinko jinak, ale všichni mají pravdu. V tom je to podobné, jako třeba kung-fu.“
Takže to byla improvizace, která vás přilákala k divadlu?
Dřív vás nepřitahovalo?
„Ještě před vysokou jsem dlouho dělal historický šerm se skupinou Maledictus, což je vlastně taky divadlo. Později jsem se díky tomu dostal i k natáčení Letopisů Narnie. S bráchou jsme jako malí chodili na Divadelní pouť na Střeleckém ostrově, a tak jsme spolu blbli. Jeho už to tehdy hodně bavilo. Oba jsme pak ale chodili na gymnázium, on na víceletý, já na čtyřletý. Když jsem zvažoval, zda se přihlásit na DAMU, nebo ne, odradila mě od něj historie.“
Jak to?
„To jsou věci, které nemám rád. Nikdy mě nebavil dějepis, kde jsem se musel učit fakta. Zato mě bavila matika a fyzika, kde se sice musíte něco naučit, ale spousta věcí z toho vyplývá. Když přemýšlíte, jste schopni k odpovědi dojít. Bavilo mě technický myšlení a bylo pro mě nejjednodušší. Když jsem odmaturoval, tak jsem si vybíral přijímačky z matiky a fyziky, abych se nemusel učit. Nakonec jsem šel na zemědělku studovat obor technika a technologie zpracování odpadů.“
Věnoval jste se tomu někdy?
„Ne. Jenom na doktorském studiu, které jsem nakonec nedokončil. Ale vzpomínám na něj rád. Dostal jsem se díky tomu do Indonésie, kde měl můj konzultant rozběhnuté projekty. Tam jsem taky potkal tatéra, který mě přemluvil a přes celou lopatku mi vytetoval gekona.“
Proč zrovna gekona?
„V Indonésii je symbolem štěstí. To je jeden z důvodů, proč jsem si ho vybral. A pak jsem si je pořídil i domů do terária. Koupil jsem si madagaskarskou, krásně barevnou zeleno-červenou felsumu. Výhoda je, že když jedu na týden pryč, tak vydrží sama. Ještě k ní mám menší párek, který jsem kdysi pojmenoval Geg a Gek, abych je hezky rozlišil!“ (směje se)
Přinesli vám gekoni štěstí?
„Jsem v životě spokojený, tak asi ano. Dělám, co mě baví. Hraju, věnuju se improvizaci, dělám školitele i produkční věci, občas asistenta režie. Když to jde, cestuju. S režisérem Honzou Chramostou natáčíme krátký filmy v rámci projektu 48 hours. Před čtyřmi lety jsme vyhráli a jeli na setkání světových výherců do Seattlu. Tam jsme se potkali s Honzovým kamarádem, Čechem, který staví neskutečný auta na festival v nevadský poušti Burning Man. Od té doby se tam každý rok na měsíc vracím a pomáhám mu. Naučil jsem se i svářet.“
Stíháte při tom všem chodit do divadla, třeba na bratrova představení?
„Snažím se, ale nechodím na všechno. Jen na to, o čem mi řekne, že je to opravdu dobrý. Zná můj vkus a ví, co se mi bude líbit. Třeba miluju jeho kabaret Calambour, na ten chodím rád, ten je plný slovního humoru, hříček, zábavy, hudby a písniček.“
Hráli jste někdy spolu?
„Jednou jsme natáčeli krátký film, kde jsme spolu hráli policajty, to bylo vtipný! Jinak asi ne. Občas nás brácha doprovází na klavír na našich improvizacích. Sám je nemá moc rád, ale na nás se rád dívá. Na klavír hraje odmalička, má divadelní cítění, sleduje scénu, baví ho žánry, umí rychle něco zahrát, což je pro nás fajn.“
Příliš podobní si ale jako bratři nejste...
„Mockrát jsem to slyšel. Kolikrát jsme si dělali srandu, že nejsme bráchové, a lidi nám to věřili. Ale když nás někdo zná dýl a pozoruje nás spolu, najde hodně společného. Třeba máme podobný hlas. Když se chodím dívat na bráchův kabaret, říkají mi: Máme pocit, že se Igor směje z publika!“
Co ještě máte společného?
„Oba nás baví divadlo. Hodně dlouho jsme taky spolu navštěvovali turistické oddíly, to jsme měli rádi. Brácha je v některých situacích větší cholerik než já. Ale když jsme unavení, tak jsme protivní, když unavení a hladoví, tak ještě protivnější. To máme oba stejné!“ (směje se)
Sport v divadle
Nejde o žádnou novinku, historie divadelních sportů spadá do 70. let 20. století. První skupina s názvem Divadelní stroj (The Theatre Machine) vznikla v Londýně, odkud vyjížděla po světě. První mistrovství v improvizaci se uskutečnilo v roce 1998 v USA, u nás se první tým objevil o rok později. Dnes skupiny zabývající se improvizací najdete v celé republice, jen v Praze jich je šestnáct. Nikola působí ve skupině JustImpro a vytvořil originální spojení talkshow a improvizace 321jedem!, kam mu chodí hvězdní hosté, třeba Iva Janžurová, Eva Holubová, Andor Šándor či doktor Petr Neužil
6 fotografií
