EX hvězda Novy Jurinová: Tvrdá slova o televizních moderátorech!
V devadesátých letech byla tváří Televizních novin na Nově. Její hlas můžete dodnes slyšet na lince B pražského metra, kde namluvila veškerá hlášení. V letech 2000 až 2011 dělala tiskovou mluvčí motolské nemocnice a poté dva roky působila jako starostka Sadské na Nymbursku. Nyní Eva Jurinová (65) učí rétoriku a pomáhá novým i stávajícím moderátorům se zdokonalovat. Proč nevydržela v křesle starostky a co stálo za jejím odchodem z Novy i Motola? Nejen to se dočtete v následujícím rozhovoru...
Televizní kariéru jste začínala ještě v Československé televizi, ale největší slávu jste zažila na Nově. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Jako na něco, co už žádná nově vznikající televize nemůže nabídnout a zažít. Byla to první soukromá televize, která tenkrát stáhla téměř všechny televizní profesionály na trhu a nabídla skvělé podmínky, takže stručně – všestranná péče, zájem vedení o naše starosti, skvělé kolegiální vztahy, slušné chování i dobré platy. Protože začínala nová televize, která na tomto trhu otevřela nové cesty. Naše Televizní noviny sledovalo trvale několik milionů diváků denně. Ten vlak jsme prvních pět let dobře rozjeli a jede dál. Jak kvalitní veze zboží, to už nechci soudit.“
Poulíček, Tittelbach, Jurinová, Zuna, Boura a další: Osudy vyhaslých hvězd Novy!
Celý článekVídáte se ještě se svým bývalým moderátorským parťákem Zbyňkem Merunkou?
„Občas si voláme, rozebereme všechno. Neztratil smysl pro humor, a tak to většinou prochechtáme. Ostatně, občas jsem měla co dělat, když prohodil vtipný »džouk« i při vysílání. Trávili jsme spolu většinu času ve vzájemné podpoře a to, že jsme oba novináři, bylo rozhodující. Naše předchozí zkušenosti se nám zúročily. Věděli jsme, o čem mluvíme, co a jak říct, ne jen přečíst.“
Proč jste vlastně odešla z Novy?
„Není třeba v tom hledat žádnou senzaci. Pan ředitel Železný mi nabídl další spolupráci, ale mně se nelíbily některé podmínky, a tak jsem se rozhodla už dál nepokračovat. Říká se, že televize je droga, zvlášť pro ty, kteří se ukazují na obrazovce. Ta je ale také zároveň zničující a nějak jsem s tím rozdělením usoudila, že je lepší odejít na vrcholu a včas.“
Chodí k vám pro radu současní moderátoři?
„Ano, a moc mě těší, že mají zájem na sobě pracovat.“
Co je podle vás v moderátorském křesle nejdůležitější?
„Důvěryhodnost. To znamená, že rozumím tomu, co říkám, a vím, komu to říkám. Divák, posluchač, ať je to v televizi, rádiu nebo na veřejnosti, už dnes rychle pozná naučený napsaný nepřesvědčivý text. Nesnáším šroubované, složité formulace a dlouhé věty. S tím jde ruku v ruce způsob, jakým tu informaci moderátor nebo redaktor na place předává. Intonace, hlasová úroveň i výraz, který musí být v souladu s tím, co říkám. V televizi a rádiu nemají co dělat neškolené hlasy, které ruší a odpoutávají pozornost od obsahu. A že jich bohužel dnes je! Jsem lidským hlasem doslova posedlá a některé pořady i dabované filmy nemohu sledovat právě kvůli ženským ječákům nebo afektovaným medově přeslazeným hlasům a nekultivovanému mužskému i ženskému projevu.“
A co říkáte na své současné nástupce?
„Když se dívám napříč televizemi, tak bych v mém věku, kdy mohu vše a nemusím nic, s chutí řekla něco od plic, ale nechci čelit žalobě na poškození osobnosti. Například po delší době jsem večer sledovala jednu moderátorku a úplně jsem se vylekala. Šílený pohled jako před zhroucením, naléhavý způsob mluvy až na křiku, hlas, který mi přeřízl mozek, ruce v zápěstí jakoby zlomené nad stolem. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že je to myšleno vážně. Škoda že tam nezaznívá vnitřní hlas k odchodu včas. Tento způsob moderování rozhodně nesmí být příkladem pro ostatní. Vysazovat do těchto postů nejrůznější krasavice, modelky manekýnky je zkrátka špatně – zvlášť, když jde o vedení rozhovorů. Dobrou inspirací je Linda Bartošová z ČT24. Je radost ji vidět i slyšet v terénu i ve studiu. Je znát, že ví, o čem mluví, navíc velmi příjemným hlasem s dokonalou intonací. A na Nově se mi docela líbí Bára Divišová.“
Musí mít k tomu člověk vrozené předpoklady, nebo se může všechno naučit?
„Nejdůležitější je, aby měl člověk v sobě kontrolku nebo dobrého rádce, aby sám poznal, na co má a na co ne. Zkrátka nejen ambice, ale i soudnost. Pak stačí dobrý lektor, pravidelný trénink a vytrvalost. Dobře komunikovat nebo moderovat nenaučí za pár dnů. Když je dar od boha, je to paráda!“
Jak dlouho jste s manželem spolu?
„Přes třicet let. Je to skoro zázrak, že jsme to spolu takhle dlouho a v pohodě vydrželi, přestože nemáme děti.“
Nelitujete toho, že je nemáte?
„Lítost je bílá jako nemocniční lůžko, prášky na spaní a vlajka vojáka, který se vzdává... To zní v textu jedné písničky. Lítost nemám ráda, skličuje mě, protože nutí přemýšlet, co by kdyby, a to je ztráta energie. V mém životě bylo vždycky všechno tak, jak má být, a to důležité šlo většinou samo. Dokonce i k něčemu špatnému muselo dojít, aby bylo lépe.“
Celý rozhovor najdete v tištěné verzi sobotního Aha!