David Drahonínský, paralympijský šampion z Tokia: Někdy mě strašně pálí celé tělo
7 fotografií
Jako šestnáctiletý vypadl David Drahonínský (40) ve stavu náměsíčnosti z balkonu ve třetím patře. Přežil, skončil sice na vozíku, ale nevzdal se. Jako kvadruplegik sbírá jednu medaili za druhou včetně dvou zlatých paralympijských. Naposledy loni v Tokiu, kde ke zlatu přidal ještě stříbro.
Co se honí hlavou šestnáctiletému klukovi, který večer ulehne jako zdravý a probudí se nehybný v nemocnici na přístrojích?
„Když jsem se probudil prvně, myslel jsem si, že je to sen, že usnu a vzbudím se zdravý. Jenže jsem se probudil znova a nade mnou se skláněl doktor a svítilo mi do očí ostré světlo. Nemohl jsem hnout rukama ani nohama. Potřetí jsem se probudil s dýchací trubicí v puse.“
To už jste asi věděl, že nesníte.
„To už jsem pochopil, ale žil jsem v naději, že se to za dva týdny zlepší a bude to jako dřív. Což se bohužel nestalo.“
Dá se s tím smířit?
„Já jsem se s tím nesmířil, ale beru to jako fakt. Žiju slušný život a možná by plno lidí chtělo žít takový život, jako já žiju.“
Vaše diagnóza se jmenuje kvadruplegie, můžete přiblížit, co obnáší?
„Postižené jsou všechny čtyři končetiny. Jak moc je individuální, záleží na poranění míchy. U mě je to tak, že od prsou dolů necítím tělo. Například necítím studenou a teplou vodu, na dotek je to trošku specifické, ale víceméně tři čtvrtiny těla mám ochrnuté.“
Přesto jste zcela soběstačný, a dokonce aktivně sportujete.
„Záleží na následné péči a specialistech, ke kterým se postižený dostane. Já žiju hodně aktivně. Jiní lidé s podobnou diagnózou jsou závislí z větší části na asistentovi. Žiju v bezbariérovém prostředí, které jsem si sám za své peníze vybudoval. A na to, co nezvládnu, si platím asistenta.“
Vím, že vás krátce po té nešťastné události velmi ovlivnilo setkání s hercem Janem Potměšilem, který je také vozíčkář.
„Tehdy mě převezli z Českých Budějovic na pražské Královské Vinohrady, kde je rehabilitační klinika. Tenkrát to na mě »ušili«, když mě »náhodou« vyvezli na chodbu a já tam »náhodou« potkal Honzu Potměšila. Do té doby jsem nevěděl, že je vozíčkář, vždyť já ho znal z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Tam lítal, rozhodně nejezdil na vozíku!“
Proč jste si jako sport vybral lukostřelbu?
„Když jsem studoval střední školu, tak mě nebavilo sedět v hospodě a místo toho jsem střílel z luku.“
Až jste to dostřílel na nejlepšího paralympionika roku 2021. Jak dlouho ještě plánujete závodit?
„Od Tokia denně přemýšlím, že už je načase skončit. Při zpátečním letu ekonomickou třídou jsem si namohl záda a léčil si je do března. Nikdy mě záda tolik nebolela. Naštěstí mám kolem sebe úžasné lidi – maséra Honzu Čermáka a Pavla Straku, sportovní psycholožku Kateřinu Kudláčkovou a kanadského trenéra Vladimíra Kopeckého. To oni můžou za to, že od Tokia ještě střílím. Občas ale přijde slabá chvilka, ale člověk si potom uvědomí, že je motivací pro spoustu lidí, takže dokud to umožní zdraví, měl by střílet dál.“
Celý rozhovor s článkem naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (11. 9. 2022)
7 fotografií
