Věra Martinová (60) bojovala s následky autonehody i s rakovinou...
Nejtěžší životní zkouška. Za pár dní oslaví Věra Martinová svoje 61. narozeniny. Jenže důvod nejen k oslavě, ani k radosti zpěvačka rozhodně nemá. Za posledních pár měsíců se totiž její život obrátil naruby. Jako mávnutím ruky přišla o svoje milované. Je to až neuvěřitelné, ale koronavirus ji nemilosrdně připravil o pět členů rodiny, včetně obou rodičů. Velké bojovnici, která čtyřikrát sama unikla smrti jen o vlásek, se zhroutil svět…
Vyhledala pomoc
Není se vůbec čemu divit, že po tom všem, co Martinová prožila, se zhoršil její psychický stav. Nebyla schopná smířit se se svým vzhledem. Po bouračce se u ní začaly projevovat deprese. Jediným východiskem z bludného kruhu bylo svěřit se do rukou psychiatrů a začít užívat léky. „Bylo toho tehdy na mě moc. Měla jsem mnoho práce, málo spánku, neshody s manažerem a do toho následky z nehody,“ přiznala otevřeně a odvážně dodala: „Už léta beru antidepresiva a asi už s nimi dožiju. Je to lepší, než kdybych se stresovala. Holt do sebe cpu nějakou tu chemii, je to menší zlo. Ale třeba to jednou dokážu bez ní.“ Martinová se k problému hrdě postavila. Měla už mnohem více síly než v roce 1986, kdy se o ni smrt pokoušela poprvé. Bylo to pouhé tři roky před bouračkou. S dívčí country skupinou Schovanky tehdy vystupovala na turné a bydlely jen pouhých pět kilometrů od jaderné elektrárny v Černobylu. Shodou šťastných událostí odjely pouhých 10 dní před jejím výbuchem. Přesto měla zpěvačka velké obavy. „Bála jsem se, jestli nějaké záření neunikalo už před tím. Měla jsem tendence se pozorovat. Ale pak jsem zapomněla. To nejde žít celý život v obavách,“ přiznala. Martinová naopak tvrdí, že to, že přežila, pokládá za veliké štěstí. „Je to šťastná ruka osudu. Já jsem si vůbec všechny šťastné náhody vybrala plnýma rukama. Jsem dítě Štěstěny,“ tvrdí o sobě. A to, že stála jen pár metrů od pádu mrakodrapů v New Yorku, to jen potvrzuje.
Strach o dceru
Do třetice, ale bohužel ne naposled se o zpěvačku pokoušela zubatá za velkou louží. Ocitla se jen pár stovek metrů od Dvojčat a teroristického útoku v USA 11. září 2001. Martinová tehdy prý pocítila ten největší strach v životě. Nebála se však o svůj život, ale myslela na svoji dceru Anežku (28). „Měla jsem strašný strach, že už nikdy neuvidím svoje dítě. Anežce tenkrát bylo osm let,“ přiznala. Nějakou se pak bála létat. Opadlo to z ní, až když se po čase opět vrátila do New Yorku a vyplakala se tam. „Teprve až pak ze mě vyšly všechny emoce. Zrovna odstrojovali vánoční stromek a lidem rozdávali ozdoby. I já jsem jednu dostala, což bylo zvláštní a symbolické. Dodnes ji mám schovanou,“ svěřila. O deset let později na ni čekal další boj. A to neúprosný. Zpěvačce totiž diagnostikovali rakovinu prsu. „Vyslechnout si takovou diagnózu bylo samozřejmě hrozné,“ přiznala. Naštěstí hned, jak si objevila bulku, šla k lékaři, a tak mohla začít brzy bojovat s nemocí. Po operaci ji čekala chemoterapie. Zvládla to, i když to převrátilo její pohled na život. „Byla to vrcholná životní zkouška. Absolutně jsem se od té doby zklidnila a vůbec se už nezabývám tím, co nemohu ovlivnit. Hrozně se mi ulevilo…“ přiznala. Sílu našla v pozitivním myšlení. „Nepoddat se. I když je to strašně těžké, snažila jsem se si rakovinu nepřipouštět,“ vysvětlila. O pouhé dva roky, co se s rakovinou poprala, na ni zaútočila chronická únava. Stačí málo, aby se zpěvačka vystresovala, a ozve se únavový syndrom. „Souvisí to s EB virem, který se u mě projevil před šesti lety, kdy jsem prodělala mononukleózu. Ta potvora se mě pořád drží,“ vysvětlila.
O krachu manželství a dalším čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 4.