Dana Syslová (75) překonala mnoho ran osudu...
Přemýšlí nad smrtí. Dana Syslová před dvě měsíci oslavila 75. narozeniny. A i když by se mohla ze svých půlkulatin radovat, protože dostala druhou šanci na život, herečka je neslavila. A nejen narozeniny, ale ani uplynulé svátky. Právě naopak se čím dál více zamýšlí nad tím, kolik času jí ještě tady zbývá. Osud k ní byl krutý, manžel jí umřel v náručí a syn se oběsil. Dokázala se však ze všeho vzpamatovat. Nyní ale přiznala, že jí dochází, že její čas se krátí.
Ve svém životě Dana Syslová musela zvládnout nepředstavitelné tragédie. Zatímco jiní by se z toho zhroutili a nadobro ztratili chuť žít, herečka se osudu postavila čelem. Všechno začalo už v dětství. Zatímco jiné děti měly na blízku oba rodiče, Dana žila jen s maminkou. Svého otce nikdy neznala a máma jí tvrdila, že zemřel. Když ve třinácti letech zjistila, že jí matka lhala, ranilo ji to. Našla totiž fotografie a zjistila, že její otec byl francouzský válečný zajatec. S mámou se seznámili v Německu, ale po válce každý šel svojí cestou. Právě to, že se herečka musela už od dětství otáčet a být samostatná, jí připravilo do života „Ženy v našem rodě, mezi kterými jsem vyrůstala, byly tak silné osobnosti, že mi mužský element jinak nescházel,“ přiznala. A ta síla je v Daně dodnes. Dokonce sama přiznala, že na svůj věk se necítí. „Musím říct, že na svůj věk si nepřipadám. Duše je pořád stejná, jen ta tělesná schránka mě zrazuje,“ vysvětlila. A to je možná kamenem úrazu, proč se herečka v poslední době začala zamýšlet nad tím, kolik jí vlastně ve skutečnosti je.
Bolesti ji odrovnaly
Trápení herečky začalo již v létě. Byla dvakrát u moře a pevně věřila, že se její zdravotní stav zlepší. Jenže spletla se. Z cest se vrátila ještě více nemocná. A její další cesta směrovala rovnou do špitálu. „Bolí mě kyčel. Sotva lezu. Jsem bez nálady a jen pod dekou. Byla jsem v nemocnici, ale moc mi to nepomohlo,“ rozpovídala se o svém trápení Syslová. Bolesti jí opravdu daly zabrat. „Věřím, že se dám dohromady a budu zase chodit. Zdraví, jak se říká, je tak strašně důležité, protože bez něj je člověk úplně ochrnutý, nemá na nic náladu, nemá chuť žít, hrozně moc s tím musí bojovat, aby měl nějaké pozitivum a věřil, že mu bude líp. Člověk to ale musí přijmout, to patří k životu,“ vysvětlila. Denně pilně cvičila a opravdu se jí ulevilo. Jenže když přišly na řadu v listopadu její 75. narozeniny, herečka překvapivě přiznala, že není co slavit. „Byla jsem v práci, večer přišla domů, šla na procházku s mojí fenkou a před spaním se učila texty mých rolí na další den. Tak jsem je prožila. Myslím si, že vlastně není co slavit. To, že jsem se toho dožila? Že jsem zestárla, mám vrásky a pytle pod očima?“ řekla nezvykle pesimisticky a začala bilancovat. „Spíš si tak říkám, že už jsem v té druhé půlce života a kolik mi vlastně ještě zbývá času. Dochází mi, že se můj čas krátí,“ zamyslela se. A podobně to bylo i s Vánocemi.
Proč svátky neslaví? Čtěte v tištěném Aha!/ pro ženy číslo 2.
