Jana Boušková (66) a Václav Vydra (64): Pro život je důležitý humor!
Manželé jsou třináct let, ale Jana Boušková (66), známá třeba z Ordinace v růžové zahradě nebo Policie Modrava, a Václav Vydra (64), který si zahrál například ve slavném Kameňáku, spolu spokojeně žijí už víc než třicet let. To, že se často jako partneři potkávají i u práce, berou jako výhodu. Zkrátka je to spolu baví. Svatbu dlouho k životu nepotřebovali, ale pak se Jana zranila a došlo i na ni. Oba si užívají vnoučat, chovají koně a těší se, až se život vrátí do normálních kolejí. Jak u nich probíhala žádost o ruku? A jak Václav nesl, když mu Jana dala »košem«?
Vstupujete do nového roku s nějakým očekáváním či novou výzvou? Na někoho může působit toto období i depresivně…
JB: „Jestli na mě v tomto čase něco působí depresivně, rozhodně to není nový rok. Bohužel, skoro celý ten starý byl depresivní. Ale on za to ani nemohl...“
VV: „Mně bylo vždycky trochu líto, že se jásá nad tím, že něco končí. Starého roku mi bylo líto. Odchází a za naše nezdary či úspěchy nemůže. To jen my jsme se měli snažit, prožít ho tak, abychom ho měli rádi a s láskou na něj vzpomínali. A ten nový? Kdo ví, co přinese a co nás v něm čeká. A pokud jde o očekávání, to nepřináší většinou nic dobrého. Jen zklamání, pokud se nenaplní. Tak spíš výzva: Nenechme se připravit o naši, zatím alespoň relativní, svobodu. Je to jedna z nejcennějších věcí, co máme.“
Dáváte si předsevzetí?
JB: Ne. Nedávám si žádné předsevzetí. Jen se každý rok snažím něco udělat pro sebe. Cvičím, snažím se učit anglicky a španělsky, pečovat o svoje zdraví...“
VV: „Já si žádná předsevzetí nedávám. Žiju, jak žiju, a dělám všechno pro to, aby to bylo dobře. Na víc mi nezbývá čas.“
Lidé trávili kvůli pandemii většinu času doma, divadla byla zavřená, jak jste to snášeli?
JB: „Na jaře ještě relativně dobře, měli jsme dost volného času a ten jsme s Vaškem využili k tomu, že jsme se naučili text nové inscenace Na poslední chvíli, kterou jsme v květnu a červnu nazkoušeli. V létě a na podzim jsme si párkrát zahráli, to bylo moc pěkné. No, a od října, nám divadla zase zavřeli. Co k tomu říct...“
VV: „Musím říct, že takovou divadelní sezonu jsem za svůj život nezažil. Když mi kdysi rodiče vyprávěli, že za 2. světové války okupanti zavřeli divadla, připadalo mi to jako hrozná, vzdálená historie. No a uplynulo v dějinném kontextu pár let, a divadla jsme si zavřeli sami. A nejen divadla. Nejtěžší doby lidé vždy překonávali tak, že se snažili žít »normální život«. Je tohle normální život? A pomůže nám izolace překonat těžkou dobu? Všichni chceme být zdraví a šťastní. Ale můžeme být zdraví a šťastní v době, kdy skoro nic nemůžeme? A chceme to tak? A jak dlouho ještě?“
Žijete spolu už dlouhá léta, dlouho i bez svatby, proč jste se najednou rozhodli vzít?
JB: „To byl můj nápad. Požádala jsem Vaška »o ruku«. Spadla jsem na vyjížďce z koně, zlomila si čtyři žebra a uvědomila si, že bych taky třeba mohla umřít. A že by můj syn z mého prvního manželství, kterého mi Vašek od jeho čtyř let pomáhal vychovávat, byl sirotek. Tak jsem mu v nemocnici, celá modrá, sípavým hlasem, řekla: Vašku, vezmeš si mě ? Já nechci umřít jako vdova.“
VV: „No a co na to máte říct? Tak ze mě vypadlo: No, jestli už se chystáš... Kouknul jsem do diáře a povídám:„Za měsíc v pátek mám premiéru, tak v sobotu by to šlo!“
Působíte, že jste si byli opravdu souzeni, byla to u vás tehdy láska na první pohled?
JB: „Jsme spolužáci z konzervatoře. Nevím, kolikrát jsme se za tu dobu na sebe koukli, ale žít jsme spolu začali až po deseti letech.“
VV: „Já jsem se na Janu pořádně »kouknul« až někdy na konci druhého ročníku. Tak na první pohled to asi nebylo. Ale koukal jsem hodně okatě, a když si toho všimla, tak mi rovnou čestně řekla, že mě má ráda jako kamaráda, ale nic víc. No, byla to pro mě rána, ale nezlomilo mě to. Pak jsme šli nějak každý svou cestou životem a ty cesty se za těch deset let zase setkaly. V geometrii, kterou jsme na konzervatoři neměli, se tomu říká perspektiva. To, když se v dálce ty dvě přímky protnou.“
Manželství nebo partnerský život je i o kompromisech, děláte je rádi, nebo u vás nejsou potřeba?
JB: „Láska je bezpodmínečná. Ale život je i o kompromisech. Takže rádi – neradi, když je potřeba se dohodnout, tak se na té půlce cesty prostě sejdeme.“
VV: „No...“ (směje se)
Dojde někdy ve vašem manželství i na chvíle, kdy se na sebe zlobíte?
JB: „Ano, ale jen chvíli.“
VV: „Ano, ale není to na mně vidět.“
Jak tráví čas s vnoučaty? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 1.
