Marta Dancingerová (29) o dojemných scénách v seriálu Kukačky, nové vášni a své rodině!
Od pátku ji můžete pravidelně vídat v novém třináctidílném seriálu České televize Kukačky v roli Terezy Kadlecové, matky jednoho vyměněného dítěte. Marta Dancingerová (29), známá také jako Erika z Ordinace v růžové zahradě 2, je ovšem i v reálném životě maminkou čtyřletého syna Toníka, kterého má s hercem Markem Pospíchalem (43). I když už oslavili páté výročí, manželé nejsou. Ale bez svatby se jim, zdá se, žije dobře. Co na sebe Marta prozradila?
Marto, v Kukačkách hrajete matku, které vyměnili v porodnici dítě. Pomohlo vám k zvládnutí role, že jste maminkou i ve skutečnosti? Dokázala jste se lépe vžít do té situace?
„Já si to vlastně vůbec nedokážu představit! Během natáčení jsem se jako herečka toho pocitu samozřejmě dotkla, ale myslím, že úplně se do toho, co se těm lidem stalo, vžít neumím. Když jsem šla na kamerové zkoušky, znala jsem téma seriálu, měla jsem scénář a cítila jsem velký respekt k té roli, která je opravdu pěkně napsaná. Vlastně jsem ani nečekala, že bych ji mohla dostat, bylo to pro mě velké překvapení a jsem za ni moc ráda.“
Herci se umí nebo by se měli umět s různými scénami popasovat, přesto, dostaly vás některé, třeba hodně dojemné?
„Určitě ano. Při natáčení jsem viděla nejen na hercích, ale také na lidech ze štábu, že je to v určitých situacích hodně vtáhlo. Například když jsme museli »našemu« chlapečkovi říct, že nejsme jeho biologičtí rodiče... To byl opravdu silný moment a viděla jsem na všech okolo, jak se na chvilku zastavili a přemýšleli, jak by se k tomu asi postavili, jak by to sami řešili. To mě na tom příběhu baví, že každý má chuť se s ním ztotožnit nebo představit si sebe v té situaci. Každého to vtáhne. A myslím, že jsme si u natáčení všichni říkali: Jsem rád, že se to nestalo mně.“
Letos oslavíte třicetiny, máte čtyřletého syna. Založila jste rodinu, na dnešní poměry, v celkem mladém věku. Cítila jste, že to tak má být?
„Kdepak, u mě to určitě nebyl ten pravý naplánovaný čas. Otěhotněla jsem nečekaně, v pětadvaceti letech, rodila jsem v šestadvaceti, ale teď je vše, jak má být. Nemůžu říct, že začátek byl pro mě jednoduchý, nebylo snadné přijmout takhle neplánovaně a radikálně změnu svého života. Byla jsem vlastně čerstvě po škole, ale teď jsem za to strašně ráda, že jsem mladá máma a mám čas na druhé dítě, pokud nějaké přijde. Vím, že už mě nic nikam netlačí. Žádné biologické hodiny…“ (směje se)
Takže si od dalšího mateřství dáte chvíli pauzu…
„Uvidíme. Když jsou děti dál od sebe, jsou jako dva jedináčci, ale v tuhle chvíli si říkám, že maminky, co mají děti od sebe třeba rok a půl, jsou železné ženy. (směje se) To není pro každého, pro mě možná taky ne… Uvidíme.“
Jak zvládáte péči o syna? Babičky a dědečky máte daleko…
„Ty máme na Moravě, což je opravu trochu z ruky, ale nestěžuji si, každý má něco.“
Pocházíte z velké rodiny. Jaké to je mít tři sourozence?
„Je to skvělé! To, že mám tři starší sourozence, dvě sestry a bratra, je moje velké životní bohatství. Mám je opravdu strašně ráda. Rodiče budou možná zklamaní, až to budou číst, ale já si z dětství pamatuji víc tu naši tlupu než zážitky s rodiči. Nemám moc vzpomínek na to, jak jdu někde sama za ručičku s maminkou nebo tatínkem, jak to mám třeba teď u své rodiny, ale pamatuji si kolem sebe tu smečku. To, že mně je vlastně strašně dobře ve společnosti, má určitě základ někde v dětství.“
Co vás baví, jaké máte koníčky?
„Ráda píšu. V šuplíku mám spoustu věcí, třeba divadelní hru, povídky a tak. Když jsme teď víc doma kvůli pandemii, často vytáhnu tužku a v hlavě mi běží spousta věcí, jak by se co dalo zinscenovat, kdo by to režíroval a hrál, většinou to ale zůstane u teorií. (směje se) Občas to dám někomu přečíst a pak to dám zase do šuplíku. Ale možná s věkem a zkušenostmi dojde jednou i na opravdové psaní, to bych byla docela ráda. K tomu jsem si na podzim koupila piano. Kdysi jsem na klavír hrávala, ale jsem samouk. Vždycky mě to lákalo, ale rodiče mě nutili hrát na housle, to nevím proč. Od té doby, co ho mám, tak jsem na něm úplně závislá.“
Jaké skladby hrajete?
„Před Vánoci jsem dostala od kamarádky zpěvník filmových melodií, takových těch profláknutých soundtracků, a u toho bych vydržela sedět klidně celý den.“ (směje se)
Tipla bych vás i na zálibu v cestování. Pokud tedy zrovna není pandemie…
„To mě taky moc baví, ale mám pocit, že jsem už úplně zapomněla, že cestování existuje. Od té doby, co se narodil Toník, tak jsme byli nejdál ve Slovinsku, kde to bylo krásné, ale pořád bych to nenazvala, že cestujeme. To byla dovolená... Když si představím cestování, tak nějaký trip třeba i na měsíc, kdy člověk poznává úplné jiné kultury. Nemít nic moc naplánovaného, spíš čekat, co přijde, to mě baví.“
Váš partner pochází z Petrohradu, narodil se tam, měli jste možnost se tam už podívat?
„Ještě jsme tam nebyli, ale ta možnost tady určitě je, protože tam má rodinu a příbuzné, ale přiznám se, že mám z Ruska trochu strach.“
Proč?
„Když mi Marek popisuje rodinu a jejich zvyky, tak nevím, jestli by to bylo pro mě. (rozesměje se) Oni jsou velmi velkorysí, velkopanští, když čekají návštěvu, tak se na to hodně připravují a já vlastně nevím, jestli bych o tohle stála. A také je vůbec neznám, proto cítím trochu obavy. Ale ve vzduchu to samozřejmě visí, protože on by se tam zase rád podíval. Tak uvidíme.“
Současná situace vám umožňuje být více spolu…Jak to zvládáte?
„První karanténu na jaře, kdy byly zavřeny i školky, jsme si hodně užívali. Měli jsme s partnerem výhodu, že jsme věděli, že nás čeká nějaká práce v létě, tak jsme neměli velký pocit nejistoty. Věděli jsme, že to finančně zvládneme, zároveň jsme měli čas na sebe a mě strašně bavilo užívat si jaro. To je moje nejoblíbenější roční období, ještě asi s podzimem, tak jsme hodně chodili do přírody. I tak ale byly chvilky, kdy jsem si tu školku už přála... (směje se) Já jsem docela impulzivní člověk a mám ráda i svůj klid. Naštěstí jsme se mohli doma prostřídat.“
Zda je pro ni a partnera herectví i koníčkem čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 2.