Sběratel Barbie Marek Tesař (39) z Nehvizd - Ve sbírce má sedm tisíc panenek!
O svou první panenku Barbie si Marek Tesař (39) napsal Ježíškovi, jako spousta jiných dětí. K jejich sběratelství ho před sedmnácti lety přivedla spíš shoda náhod a okolností. Dnes vlastní něco kolem 7000 panenek, včetně naprostých unikátů, kterých je na světě už jen pár kousků. Co všechno o sobě ještě prozradil?
Marek pochází z Jirkova, kde chodil na základní školu a žil téměř do dospělosti. „Jsem klasické panelákové dítě. Oba moji rodiče jsou ze třech sourozenců a vyrůstali v domech se zahradami. K tomu samozřejmě patřilo i pěstování různé zeleniny a chov zvířat. Viděli, jak je to náročné, takže se shodli, že jim bude stačit malý byt a jeden potomek,“ popisuje. Na své dětství vzpomíná moc rád. Rodiče se mu hodně věnovali, podnikali s ním různé výlety a často cestovali, třeba k moři jezdívali i třikrát ročně. Hodně ho ovlivnil také jejich vztah, a také fakt, že jsou spolu šťastní celý život. „Poznali se, když mámě bylo 17 a tátovi 15 let. Jsou moc hezký, romantický pár, vždycky mě ve všem podporovali a pořád podporují. Myslím si, že mě osobně velmi inspirovali k tomu, abych v podobném rodinném modelu pokračoval.“ Jako malý měl různé záliby, ale vždy ho to táhlo k nějaké tvůrčí činnosti. Nikdy ho prý nebavily počítačové hry, ale ani ty míčové. Naopak často stavěl různé domečky a většinou se bavil hračkami, které simulovaly svět dospělých. Možná i proto ho okouzlila panenka Barbie, která se dostala na pulty našich obchodů v 90. letech minulého století. O svou první »Barbínku« si napsal Ježíškovi, když mu bylo šest let. „Pamatuji si, jak jsem se další den ráno probudil a rodiče o něčem ostřeji diskutovali v kuchyni. Byla to trochu nestandardní situace, protože oni se nikdy nehádali, ani nezvyšovali hlas. A pak mě máma vzala k pediatričce, kde jí mezi dveřmi do ordinace ukázala můj dopis pro Ježíška. Paní doktorka v tom ale naštěstí žádný problém neviděla. Řekla něco ve smyslu, ať mě nechají hrát si, s čím chci. A od té doby u nás byly panenky povolené«.“
Budoucí směr
Když se Marek rozhodoval, čemu se bude věnovat po základní škole, padla jeho volba na obor kadeřník. „Úplně jasnou představu jsem neměl, ale věděl jsem, že bych chtěl být v životě úspěšný. Toužil jsem odejít z malého města, někam, kde to bude víc žít. Vzhledem k tomu, že jsem měl na základce na vysvědčení trojky, automaticky jsem směřoval na učební obor. Hodně mě ovlivnila i moje mamka, která je také kadeřnice,“ vysvětluje. Učební obor vystudoval na kadeřnické škole v Teplicích, kde byl na internátě, a poté na stejné škole pokračoval v dvouletém nástavbovém maturitním studiu. Někdy ke konci prvního ročníku Marek vyšel s pravdou ven o své sexuální orientaci, což byl zásadní moment v jeho životě. „Přiznat sobě i ostatním, že jste gay, a do toho poslouchat od okolí často negativní reakce, bylo docela náročné. Mamka to vzala celkem hned, ale tátovi to trvalo trošičku déle. Nejvíc pomohlo, když se za mě postavila babička, jeho máma, která vlastně naší rodině tak trochu šéfovala.“ Určité potíže se objevily také ve škole. „Přišla za mnou naše třídní a ptala se, co se stalo. Že jeden z pedagogů prohlašuje, že mě rozhodně nenechá odmaturovat. I přesto, že jsem měl výborný prospěch. Dodnes nevím, jestli to nebylo právě kvůli mé orientaci. “ Nakonec došel k rozhodnutí, že po prázdninách přestoupí na jinou kadeřnickou školu, a to do Prahy. Nicméně prožil dva měsíce velké nejistoty, protože přestup mu potvrdili až na začátku září. „V té době byla ještě povinná vojenská služba, takže pokud by nevyšla škola, musel bych na vojnu.“.
O začátcích čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 45.
