Jarmila (66) z Troubek u Přerova zasvětila život krojům!
Hanácké kroje šije a vyšívá už skoro 50 let. Řemeslu se Jarmila Vítoslavská (66) z Troubek u Přerova věnuje i přes ničivé záplavy v roce 1997, které se obcí prohnaly a zaplavily jí dílnu se stroji i materiálem. Na jednom kroji pro ženu pracuje prakticky každodenně 20 měsíců a přijde na 200 tisíc korun. Pro muže potom na polovic. Práce má až nad hlavu. Kroje totiž zažívají opět svůj boom a mnozí v nich vidí do budoucna dobře uložené úspory.
K šití ji přivedla babička, která kdysi sloužila u hraběnky ve Vídni, jíž vyšívala i spodní prádlo. Brzy se rozneslo, jak je šikovná, takže neměla o bohatou klientelu nouzi. Časem si tak ve Vídni mohla dovolit otevřít i svůj vlastní obchod. „Když jedu do Vídně, tak se pokaždé na místě, kde mívala krámek, uvelebím na lavičce a na babičku vzpomínám. Dnes po jejím obchodu už nejsou stopy, protože na onom místě vyrostlo velké obchodní centrum. Ale já vím, kde přesně stál. Babička říkávala, že nejlepší doba byla za Františka Josefa,“ vzpomíná paní Jarmila. Ve Vídni se babička také potkala se svým budoucím manželem, který jezdil na lokomotivě trasu Vídeň – Praha. Ten si ji odvezl do Troubek, kde rodina už zůstala. Jarmila tu vyrostla.„Jako dítě jsem byla hrozná divoška, ale časem se zjistilo, že trpím vrozenou srdeční vadou, a tak bylo třeba, abych se zklidnila. Babička mě proto brzy naučila potřebným základům techniky šití i vyšívání a vlastně i trpělivosti, bez které se tato práce dělat nedá,“ říká.
Cesta k folkloru
Na základní škole ji tlačili, aby šla studovat gymnázium, leč marně. Jarmila si nakonec prosadila svou a šla se vyučit krejčovou do Přerova. Zde ji chtěli nasměrovat na oděvní průmyslovku do Prostějova. Prý by mohla bez přijímacích zkoušek hned nastoupit do druhého ročníku. Jenže i oni pohořeli. A tak šla Jarmila pracovat. „Moje první výplata byla 720 korun a já za ni koupila mamince tehdy moderní svetřík. V roce 1969, kdy se opět začal zvedat zájem o folklór, za mnou přišla spolužačka, abych šla tancovat do souboru. Jenže já neměla kroj. Takže mi ho půjčili…“ Tanec Jarmilu moc nechytl, ale začali za ní chodit členové souboru, aby jim kroje opravila. Brzy je sama začala šít pro celou Hanou. Od18 let studovala historii hanáckých krojů, jezdila často do Vlastivědného muzea v Olomouci. Zde listovala knížkami, nahlížela do depozitů. Co potřebovala, to si obkreslila, ofotila. Svůj první kroj, na který padlo až 30 metrů bílého plátna, ušila ve 20 letech pro svobodnou dívku. Dodnes je na svoji dobře odvedenou práci pyšná. Aby byla její práce precizní, nechávala si ještě před rokem 1989 vozit ze zahraničí oděvní katalogy i potřebný materiál. Za bývalého režimu jí vše vozili naši řidiči, tzv. tiráci, kteří na Západ jezdili pravidelně. Dnes je vděčná, když jí někdo přiveze kvalitnější jehly, než se nabízejí u nás, a to z Japonska. Na jeden kroj jich spotřebuje až čtyřicet! Ráda také pracuje s kvalitními bavlnkami z Francie.
Hrozivá povodeň
V roce 1997 přišla do Troubek tragédie v podobě záplav. V domě Jarmily stoupla voda až do výšky přes dva metry. „Kroje jsme sice měli uložené taky v patře, ale jak začalo vody přibývat, rozběhli jsme se do sklepa, kde jsem měla vybavenou dílnu, zachránit, co se dá. Utopilo se mně tam hodně vybavení a materiálu. Zachránili jsme jen dva stroje, přitom mě při jejich vynášení po schodech jeden málem zavalil. To už mi voda sahala až po lopatky. Moc nechybělo a utopila bych se. Po vynesení jsme si řekli, že voda už určitě stoupat nebude. Jenže jsme se zmýlili a ta dosáhla v kuchyni až do výšky stolu. Takže stroje byly zaplaveny takřka celé podruhé,“ vzpomíná Jarmila. Ani tato hrůza ji však od práce neodradila a kroje paní Jarmila šije dál, a to ve třech velikostech – pro děti od tří let, pro dívky a dospělé. Práce na jednom kroji trvá dvacet měsíců. S případnou změnou postavy klientky během této doby si vrásky nedělá. „Začínám zástěrou, protože je na ní nejvíce práce. Když s krojem finišuji, zavolám si dotyčnou dívku, abych ji znovu přeměřila. Až potom začnu s kordulí, tedy s vyšívanou vestičkou. Na to už stačí tak tři týdny.“ Jarmila si neustále hlídá kvalitu materiálu, ze kterého šije. Když jí to nedá, kus látky si u obchodníka utrhne z role a vezme ho domů na zkoušku. Dá ho do čistírny, doma vypere, aby viděla, co to s ním udělá. „Musíte zjistit, zda jde na 100 procent o bavlnu. Naši předkové taky neznali nic jiného než bavlnu, len, hedvábí a vlnu. Dělám z materiálů, které tenkrát používali. Plátno se opravdu trhá, jen kordule, vesta a pánské kalhoty se stříhají,“ vysvětluje rázná žena. „Na výšivce nesmí být suk. Nitě se jen zapošívají v místech, která budou následně překryta. Dnes už pod kroj nosí děvčata i tanga. Jen nesmí být černá. Dříve se používalo jen bílé plátěné spodní prádlo. Kalhotky nebyly mezi nohama sešité, protože se chodilo na záchod rozkročmo na stojáka. Sundávejte pořád taky kroj,“ usmívá se.
Proč má od šití rozpíchané prsty? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 23.
