Armádní generál Emil Boček (96): Estébáky jsem vyhazoval z dílny
21 fotografií
Je posledním žijícím Čechem, který za 2. světové války létal v barvách Royal Air Force (RAF), královského letectva britských ozbrojených sil. Armádní generál Emil Boček (96) z Brna byl prezidentem Milošem Zemanem (75) u příležitosti státního svátku 28. října dekorován Řádem bílého lva nejvyšší třídy. Na Hrad přišel, třebaže deset dní předtím skončil v nemocnici. Ještě předtím, během návštěvy ve vojenském muzeu v Loučce na Zlínsku, poskytl Aha! rozhovor. Mluvil pevným hlasem, měl rázný krok vojáka.
Jde o malé muzeum, co vás do Loučky přivedlo?
„Slyšel jsem o něm, ale ještě nikdy tu nebyl a jsem velice překvapený. Zdejší rodák Josef Kořenek (50) je takový magor, jak su já. Není na řeči, ale na činy. S rodinou dokázali téměř nemožné. Mají můj obdiv. Vím, jak těžko se takové exponáty shánějí.“
Čím vás expozice zaujala?
„Je tu úžasná část přibližující útok Japonců na americkou základnu Pearl Harbor nebo největší sbírka v Evropě věnovaná vojenským kaplanům. Speciálně Američanu Emilu Kapaunovi, byl to potomek Čechoslováků. Působil u amerických jednotek. V Koreji zemřel ve 35 letech. Opravdu jsem na vše hleděl s nadšením.“
Co říkáte na to, že už jste zůstal v Česku z letců RAF sám?
„Nic. Beru to, jak to je. Takový je život.“
Jak se máte, zažíváte v penzi někdy pocit, že se nudíte?
„To určitě ne. Jsem v důchodu, ale doma se zdržuji minimálně. Pořád jsem v luftě.“
Kde luftujete?
„Nedávno jsem byl týden v Británii. Ještě jsem chtěl znovu vidět historická muzea RAF. Jedno je v Hendonu, druhé v Duxfordu. Tam je největší muzeum letectví v Evropě vůbec. Dělali tam se mnou přímý vstup do televize a sám jsem se divil, jak jsem po chvilce začal mrskat angličtinu.“ (smích)
Slyšela jsem, že jste špacíroval i po Tatrách...
„Jo. Slovenské ministerstvo obrany má rekreační zařízení v Tatranských Zrubech. Trekové hůlky do ruky a hurá na túry. Ale hned jsem tam uviděl pomník československých výsadkářů a sovětských letců, kteří při příletu na pomoc Slovenskému národnímu povstání zahynuli 9. října 1944. Říkám, jdeme se tam podívat. Okolo byl ale takový bordel, že jsem se s tím nemohl smířit. Řekl jsem Jardovi, který mě doprovázel, ať zařídí věnec a zavolá ozbrojeným silám, že uděláme pietní akt. A hned bylo vše v pucu.“
Máte nějaké nesplněné přání?
„Mám. Před třemi lety jsem si zalétal v Anglii ve spitfire, se kterým jsem se zúčastnil v Británii bojů proti nacistickému Německu. Podařilo se mi to na londýnském letišti Biggin Hill. Knipl jsem převzal během letu, neletěl jsem pochopitelně sám. A loni na Sliači na Slovensku jsem si zalétal ve stíhačce MIG 15. Ale ještě jsem neletěl s naším armádním gripenem. To bych ještě chtěl.“
Jste fit, nic není vyloučeno... Jak se udržujete v kondici, jak relaxujete?
„Nijak. Můj relax je cestování. Jsem furt v čudu. Minulý měsíc jsem byl jeden den doma. Bývám sice unavený, ale mám to rád. Mým druhým domovem je Slovensko. Co se týká životosprávy, hlídám si kila. Moje velká slabost jsou koláče. Když hupnu na váhu a mám víc než 75 kilo, říkám: »Bočku, omez jídlo.« Před časem jsem vzal ze skříně svatební oblek. Obleču sako, dobrý. Natáhnu kalhoty, dobrý. Tak v něm teď chodím.“
Jak jste si poradil v době neobliby západních letců?
„Po válce jsem si otevřel opravnu motocyklů. Přijeli estébáci, že potřebují spravit šest motorek. Tak dobře. Od té doby ale nemohu zapomenout jejich adresu: Stb Brno, Říční 10. Když jsem chtěl pak napsat účet, tak jsem z okna volal: »Pane estébé, na koho to napíšeme?« A on: »Nekřič na mě tak, já jsem Mirek.«“
Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním tištěném vydání deníku Aha!
Na video s Emilem Bočkem se můžete podívat zde:
21 fotografií
