Přiznání Kateřiny Kornové: Můj život s postiženým synem

Kateřina má s Jiřím dvě děti – syna Filipa (28) a dceru Kristinu (26), která je členkou baletního souboru Národního divadla. 

„Filip je moje dítě a já jsem jeho máma. Tak to celý život beru. Trávíme spolu většinu času, jsme sehraná dvojka. Pracuju na tom, aby byl co nejsamostatnější, a to je běh na dlouhou trať. Co bude dál, to se neví. Jsem ale ráda, že to je teď tak, jak to je. Už je velký a já vidím, že jsme za tu dobu udělali nemalý pokrok.“

„Chodí do školy a mívá praxe. Prošel ve sdružení Rytmus tranzitním programem s asistencí a se svou poradkyní. Ten umožňuje postiženým dětem praxe na běžných pracovištích, třeba v kavárně, anebo v kuchyni. Dá se jim šance, aby se ukázalo, zda na to mají. Myslím, že u Filipa to bylo dobrý a tranzitní program ho hodně posunul.“

„Má rád hudební nástroje, je to pro něj i terapie. Doma má spoustu klávesových nástrojů, má didžeridu, což je taková australská fujara, vydlabaný kmen, a na tu rád fouká. Vlastní i harmoniku, rád hraje na bubínky. Je muzikální, má rád různé zvuky, třeba troubení vlaku, lodí, fascinují ho stroje. Má doma encyklopedie a zabývá se tím. Naopak některé zvuky mu vadí.“

„Když někdo křičí, vadí mu agrese. Je to veselý kluk, takže nemá rád negativní věci. Na ně pak přímo reaguje. Stalo se nám mnohokrát, že slyšel zvuk, který se mu nelíbil, možná se ho bál, anebo se lekl. Dostal se do afektu, a jak nezvládá emoce, tak tu svou reakci pak přehnal.“

„Měl období svlíkání se, zahazování bot do kolejiště v metru, rozbil několik pián. Prošel si obdobím vzdoru a vzteku, které bylo silnější, než mají jiný děti. Kolik brýlí rozbil, kolik jsem měnila výplní ve dveřích… Ani bych to nespočítala.“

„Když jí ještě nebyly tři roky, všimla jsem si, jak je rytmická a šikovná, a tak začala chodit do folklórního souboru Valášek. Tam se mohla otrkat na jevišti. Jako malinká recitovala, měla na sobě kroj, cestovala hodně do zahraničí, po Evropě, ale několikrát byli se souborem i v Americe. Ale to, jak se dostala k baletu, je úplná náhoda.“

„Chodila do základní školy, která v páté třídě končila, a my si měli najít další, kam by přešla. Kamarádka ji přivedla na konkurz na taneční konzervatoř, o čemž já jsem ani nevěděla! Kristinka to pochopila taky asi až na poslední chvíli, když tam procházela talentovýma zkouškama. Přijali ji a my se všichni zděsili!“

„Nedělala ani gymnastiku, ani klasiku, nechodila do přípravky. Měla za sebou jen léta folklóru. Ona se vydřela, vypracovala a úspěšně absolvovala. Nakonec jak jsme se báli, co bude, tak jsme rádi, že to takto dopadlo a dělá práci, co ji baví. To je velké štěstí.“

„Jistě, i s Filipem! Ten jí tak fandí a tleská! Jen se vždycky ptá, kdy už bude konec a kolik je přestávek. (směje se) V klidu jsme si vším prošli a už si zvykl se mnou chodit i do Národního. Nikdy jsem ho nedržela v izolaci, vždycky byl s námi. Brala jsem ho do divadla i s tím rizikem, že budeme muset za chvilku odejít, že to nevydrží.“

„Stýkají se pořád. Kristinka se s ním vídá, mluví o práci, svěřuje se mu. A s Filipem teď oslavili jeho narozeniny, než jsme odjeli na dovolenou. Jeli po Praze vyhlídkovou tramvají, to pro něj byl nejlepší dárek. On ty tramvaje a stroje opravdu miluje.“

Více najdete v tištěném vydání Nedělního AHA!.