Hvězda seriálu Medúza Petra Bučková: Šlo jí o ŽIVOT

Petro, zaujalo mě, že v seriálu máte hodně běžeckých scén. Musela jste hodně trénovat?
„Jsem nepravidelný nadšenec, vždycky mě vyhecuje nějaký charitativní běh. Někdy taky vyběhnu, když se učím texty. Vytrhnu si stránky scénáře, strčím si je za tepláky a nahlas si to říkám.“

Kolega Michal Isteník o vás řekl, že jste brněnská Lara Croft.
„Míša si dělá srandu! (směje se) Ale jo, brunetka, ulízaný cop a černý upnutý hadry jsou s Larou spojený. Ať už by si je oblékl kdokoli. Ale kvůli běhání to asi nebude.“

Čím vás seriál Hlava Medúzy oslovil?
„Líbil se mi hlavně charakter dlouhodobého natáčení. Že se všichni ze štábu znají jménem. Taky nádherné lokace na Moravě. A samozřejmě role kapitánky Sabiny Holanové. Moc nemluví, hodně běhá a provrtává lidi očima.“

Režiséra Filipa Renče jste na castingu prý zaujala neuvěřitelnou energií. Jste taková i v civilu?
„Kdepak, v civilu jsem i poměrně usedlá, až konzervativní, nudná. Moje fantazie, moje práce a moje koníčky s ní spojené, tam je adrenalinu tolik, že pak jsem ráda chvilku v klidu. Právě proto mám tolik energie. Umím i zalézt do nory a jet na šetřícím režimu, nabírat sílu.“

Je vám role blízká i proto, že váš tatínek je voják? Čím vás to v životě ovlivnilo?
„Mě zformovala hlavně maminka, která při mně stála ve chvílích, kdy šlo doslova o život. Táta byl v dětství hodně v kasárnách a na služebních cestách. Občas mě bral na pochody s vojáky, do helikoptéry, na mnohakilometrové běžky. On byl ten nárazový zábavný adrenalin, někdy až za hranou. Máma byla domov, jistota, podpora a bezpodmínečná láska.“

Ale díky otci jste získala vztah ke zbraním?
„Nevím, kde se to vzalo. Chlapi z taktického týmu z Filmky se usmívají a říkají, že kdybych nebyla herečka, možná bych se stala vojákem. Tak snad si velitelku nějaké mise ještě třeba zahraju.“

Trochu tímto směrem odbočím, pomáhala jste i v polní nemocnici v Kamerunu. Jak jste se tam dostala?
„V pralese s centrálním Kamerunu byla polní nemocnice Lékařů bez hranic, kam bylo potřeba jet. Jeli jsme tam za organizaci Red Noses International pracovat s dětmi, které měly specifickou nemoc, buruli ulcer. Laicky bych to přirovnala k malomocenství. Léčba byla dlouhá a bolavá. Dělali jsme s nimi klaunské vystoupení Cirkus paciento a navštěvovali jsme i dospělé pacienty.“

Jako zdravotní klaun jste působila dvanáct let. Co pro vás bylo nejnáročnější?
„Skončit. Tu práci jsem hluboce milovala. Ale poslední rok jsem cítila, že se musím soustředit více na svou rodinu a práci herečky. Že nemůžu dělat naplno všechno, co bych chtěla. Po misi v Kamerunu přišel silný »aha« moment. Že je potřeba žít, život je rychle pryč.“

Zažila jste takovou situaci, kdy vám šlo o život?
„Jednou jsem skončila na JIP s pohmožděnými játry, žebry a zlomenou čelistí a ulomenými zuby. Byla jsem zkrátka na hadry. Nehoda na kole. A jednou jsem strávila víc jak měsíc zavřená v postýlce ve špitále. To byl zápal mozkových blan.“

Karamboly se vám nevyhýbají...
„To mi byly ale čtyři. V osmdesátých letech na infekční oddělení rodiče nesměli. Maminka tam za mnou chodila každý den za zavřené dveře a já slyšela jen její hlas. Mám z té doby dost živé vzpomínky. Tam jsem se naučila hrát si sama ve svém světě, abych přežila. A taky bojovat o jídlo.“

Díky práci v nemocnicích jste se seznámila i se svým rakouským přítelem, je to tak?
„Ano. Potkali jsme se na klaunské mezinárodní dílně v Chorvatsku. Měli jsme takové ty cedulky se jmény a on si ji připnul dolů na kraťasy místo na triko. Říkala jsem si, co tohle je za rádoby vtipálka. No a už jsme spolu několik let.“

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Nedělního Aha!

Kukačky: Tereza s Olgou se snaží rodiny propojovat. Vydrží Karel vzdorovat?