Herečku Chantal Pouillanovou (63) hájil syn: Není blbá, jenom...
29 fotografií
I když už u nás žije přes třicet let, je Chantal Poullainová (63) Francouzkou tělem i duší. Naučit se český text jí trvá mnohem déle než jejím hereckým kolegům. Potřebuje slovník, protože bez překladu se neobejde. Přesto září na našich jevištích. Třeba v divadle bývalého manžela...
Jak moc náročné je pro vás hrát v češtině?
„Strašně! Učit se nový text je pro mě trápením. Vždycky musím mít u sebe i francouzskou verzi. Pokud neexistuje, tak si to sama se slovníkem překládám. Můj mateřský jazyk vždycky byl a bude francouzština. Ale v češtině vnímám velmi dobře. Režisér Láďa Smoček mi říkával: ‚Ty tu češtinu cítíš. Neumíš to vyjádřit, ale cítíš ji.‘ A to je pravda.“
Takže vás hraní v češtině stojí více úsilí?
„Je to o pilnosti. Před každým představením si musím projít celý text. Stejně se na místě může cokoli stát, ale lepší se to! Snažím se dodržovat délky, zvládat gramatiku, přízvuk. Naštěstí každý ví, že nejsem Češka. Ale je jasné, že jsem specifická herečka a nejspíš nebudu hrát českou maminku nebo Mařenku z Vizovic.“
Nikdy jste nechodila na kurzy češtiny?
„Ne. Za komunistů bylo komplikované najít tu někoho, kdo by uměl francouzsky, a učil mě. Samozřejmě po revoluci jsem mohla, ale neudělala jsem to. Bolek (bývalý manžel Bolek Polívka – pozn. red.) se učil francouzsky, a tak se mnou od začátku i mluvil, možná proto jsem se nikdy pořádně česky nenaučila. (směje se) Ale tou mou „češtinou“ se Bolek často inspiroval.“
Syn Bolka Polívky promluvil o brutálním napadení. A kráska z Novy neudržela emoce v živém
Jak?
„Když jsme hráli Šaška a královnu a já říkala: „Neříkat mi matičko,“ dlouze mě opravoval: „Neříkej…!!!“ Stala se z toho věta, kterou si každý pamatoval. Nebo když byl syn Vladimír malý, a když jsem něco řekla špatně, styděl se za to a komentoval to: ‚Moje maminka není blbá, ona je jenom francouzská!‘“ (směje se)
Kde jste se s Bolkem poznali?
„Bylo to v Ženevě. Skončila jsem školu a chystala se jít studovat do New Yorku. Točila jsem ještě film, hledala v šatně scénář a najednou jsem uviděla Bolka. Měl dlouhé vlasy, klaunský nos i kabát, vypadal jako dlouhá žížala. Koukali jsme na sebe a já vůbec nevěděla, kdo to je. Pozval mě na večerní představení a já na něj zírala s otevřenou pusou. Od toho dne už jsme se nepustili. Tehdy jsem řekla mamince: ‚Neodjíždím do New Yorku, ale do Československa.‘ Byla jsem zamilovaná a bylo mi jedno, kam půjdu. Pro mě existoval jen Bolek.“
Co vás na něm tak okouzlilo?
„To se těžko vysvětluje. Bylo to jako blesk, něco mimo chápání, magie. Takto to mělo být. Myslím, že existují lidi, kteří jsou pro sebe stvoření, věřím na reinkarnaci. I když se život nakonec vyvinul jinak a každý jsme šli svou cestou, mám velké štěstí, že jsem potkala velkou lásku.“
Proč jste se nakonec rozešli?
„Bolek chtěl žít na vesnici, na farmě a mít tam rodinu. Já jsem nebyla připravená starat se o hospodu a koně. Odešla jsem do Brna a čekala na něj. No, a on už nepřišel.“
Dnes hrajete v divadle, kde je principálem. Chodí se na vás dívat?
„Ano, na představení i na zkoušky. Jeho i Vladimírův názor mě moc zajímá. Oba mají velmi dobré připomínky. Je ale pravda, že když je v hledišti Vladimír, mám obrovskou trému. Když jsem měla v zimě svou poslední premiéru hry Rebelky, byla jsem nemocná, během zkoušek jsem užívala troje antibiotika. Premiéru jsem hrála s mikroportem, abych mě vůbec bylo slyšet. No, a tam mě Vladimír dostal.“
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Nedělního Aha!
Dagmar Havlová šokovala herecké kolegy! A rodina Chantal má koronavirus
29 fotografií
