Kam zmizela Zorka Jandová? DEPRESE, SMUTEK, VZTEK!

Hlavu máte plnou nápadu. Trápil vás někdy pocit vyhoření?
„Vůbec ne. Mám spíš opačný problém, jak to všechno stihnout. Samozřejmě už si říkám – zvolni! Ale zvládla jsem to až o letošních prázdninách, kdy jsem přečetla asi deset detektivek. Když jsem byla v rádiu, tak mi čtyři roky ležela na stole jedna kniha. Četla jsem ji pořád dokola, protože jsem pokaždé zapomněla, o čem to je, a nedostala jsem se dál než na devadesátou stránku. Prostě nebyla jsem schopná. Ale letos jsem potřebovala zvolnit a vzpamatovat se už kvůli odchodu maminky, kterou jsem měla doma a do posledního výdechu se o ni starala čtyři měsíce. Teprve se z toho začínám nadechovat.“

Jak jste přišli na to, že s ní není něco v pořádku?
„Lékaři mi oznámili, že maminka je v terminálním stadiu onkologického problému a že má už jen pár týdnů. Vůbec nic netušila, věděla jsem to jenom já. Musím říct, že můj muž se zachoval jako obrovský frajer. V podstatě jsem mu oznámila, že nebudu nikde účinkovat, všechno zruším a budu se věnovat jen mámě, která zůstane u nás doma. A on mě neskutečně podržel!“

To muselo být těžké. Pomáhal vám s ní někdo?
„Tu fyzickou dřinu jsem samozřejmě musela zvládat já, i jsem to tak chtěla. Akorát úplně ten poslední týden mi pomohla kamarádka, která před mateřskou pracovala jako sestřička v hospicu. Maminku mi pohlídala, když jsem musela odjet na dva koncerty, které jsem kvůli smlouvě nemohla zrušit. Pochopila jsem, proč dřív lidi chodili v černém třeba rok. Má to něco do sebe – z její smrti jsem byla i já dlouho paralyzovaná. Člověk se dlouhé měsíce drží, a pak to na něj dolehne.“

Neumím si představit, co jste si musela prožít.
„Bylo to těžké. Musela jsem si odžít deprese, smutek, vztek - a do toho i paradoxně naštvání na maminku, co mi to provedla. Samozřejmě i na sebe, že jsem některé věci mohla udělat líp. Naštěstí jsem si dopřála čas srovnat se sama se sebou. A zase i díky Zdeňkovi. Nehledě na to, že pracuju a jsem schopná vydělávat. Je to dobré, že jsem něco takového prožila. Zvládla jsem to, ale jsem naštvaná, že ten systém není dobře nastavený.“

A teď máte na mysli co?
„Třeba jsem potřebovala parkování pro invalidy a bylo mi řečeno, že »rakovinám se to nedává«. Protože buď se z toho rychle dostanou, nebo už to naopak nepotřebují. I vozítko jsem pro maminku radši koupila ze svého, protože bych na něj jinak musela hrozně dlouho čekat. Takhle jsem ho měla do druhého dne. Mohla jsem si to dovolit. Moje zázemí mi umožnilo, že jsem se o ni mohla postarat. Ale jsou lidi, kteří by i chtěli, ale nemůžou, protože musí živit rodinu. To mě naštvalo. Proto chci tohle téma teď otevřít a věnovat se mu. Možná, že až to zpracuju do nějaké formy, tak to pomůže více lidem. Budu ráda, pokud se mi prostřednictvím tohoto rozhovoru přihlásí i nějací lidi, kteří by se mnou do toho chtěli jít.“

Zůstalo něco v myšlení dvacetileté Zory a šedesátileté Zory stejné?
„Dospěla jsem a dívám se na některé věci jinak, než když mi bylo dvacet a hlídala jsem si jen kila. Začnu nejdřív tím, co se v myšlení Zory Jandové změnilo. Dřív jsem neuměla odpouštět, ale nejenom ve smyslu, čím jsem se provinila já vůči někomu nebo někdo vůči mně, ale ve smyslu vypouštění hovadin. Už k sobě prostě nepouštím negativní věci. Tohle umím mnohem líp než jako mladá holka. Nedávno dávali v televizi záznam divadelní inscenace Hamleta, ve které jsem hrála Ofélii. Koukala jsem se na tu osmadvacetiletou dívenku jako na cizího člověka. Je mi sympatická, ale už to nejsem zkrátka já. Ale vy jste se ptala na to, co mi zůstalo...“

A to je co?
„Rozhodně můj mírně naivní pohled na svět. Stejně jako předtím nesnáším nespravedlnost. Stejně jako předtím jdu do každé práce až do sebezničení, proto toho taky zvládnu tolik. A pořád mám v sobě ideály, což souvisí i s tím, že si pořád ráda hraju. To dítě ve mně pořád nikdo neubil. Můj čínský mistr Tai-chi mi říkal, že prvních padesát let se mám učit. Druhých padesát let se mám učit a předávat to. Třetích padesát let se mám učit předávat to a ještě si mám užívat života. Mít nadhled nad tím vším a umět si odpočinout.“

Zrovna v tomhle ho ale asi moc neposloucháte.
„Teď už ano. Hluchá jsem k tomu byla, když jsem pracovala v rádiu. Tam jsem často bývala i šestnáct hodin denně, protože jsem tam nefungovala jen v roli tvůrce, ale i jako manažer. To se prostě muselo nahonit. Měla jsem zodpovědnost ke svému zaměstnavateli a nemohla mu říct – Musím běžet, protože na mě někde ve fitcentru čekají žáci tai-či. S tím už je teď konec. Čas už mám, takže se můžu vhrnout na věci, které mi dřív dělaly radost ve volném času.“

A cvičit taiči vás pořád baví?
„Mě baví všechno, co dělám. To je až skoro průšvih. K čínskému bojovému umění se zase velmi pokorně vracím. Předtím jsem na něj kolikrát neměla sílu, musela jsem ji v sobě najít jen kvůli žákům. Teď se znovu vracím do svého těla a myšlení, protože už jsem některé balvany shodila a smutek přebolel.“

Co po zpívání, hraní, moderování a další spoustě věcí vlastně vůbec považujete za svou profesi?
„Teď z jakého konce začít. Před pěti lety jsem vymyslela a zrealizovala koncepci dětské internetové a digitální stanice Rádio Junior. Pět let jsem tam byla šéfredaktorkou, jenže pak jsem potřebovala dostudovat školu, vážně mi onemocněla maminka. Musela jsem odejít. Ty vazby tam mám pořád, i když je to kapitola, kterou už mám za sebou. Teď jsem na volné noze. Píšu scénáře pro Pavla Šporcla a jeho pořad v České televizi. V pondělí budu mít premiéru preventivního filmu o úrazech mladých lidí na železnici. Mám ilustrovat knížku o Praze, takže jsem v ateliéru a kreslím. Vrátila jsem se znovu k učení, vedu kurzy komunikace, ze které mám už státnice na doktorandském studiu, chybí mi už jen dopsat disertační práci. No a 20. září mám v Městském divadle Brno velký narozeninový koncert, kde bude průřez celou mou kariérou.“

Jak vznikal rozhovor?
Den by pro ni měl mít snad osmačtyřicet hodin, kolik věcí za něj musí stihnout. Přesto si na mě pohotově udělala čas a pozvala mě k sobě do rádia. Celou dobu sršela neuvěřitelně pozitivní energií a nezaskočila ji žádná otázka. Zoře Jandové člověk prostě věří, že si každé ráno nepočítá šedivé vlasy a nestoupá na váhu.

Zora Jandová ve svém zeleném království: