Příběhy čtenářů Aha! Jak si zlevnit drahé bydlení?
Bydlení na lodi, chalupě, topení dřevem, vlastní solární panely, ale i závislost na laskavosti okolí. Češi bojují s bytovou a energetickou krizí různě. Bydlení a byty samotné jsou totiž stále pro mnoho z nich nedostupné.
Vynalézavost našemu národu skutečně nechybí. Řada Čechů se nebojí obětovat trochu toho pohodlí, aby ušetřili. Ať už jde o méně prostoru na bydlení, nebo třeba topení dřevem, které si musí člověk sám naštípat. Dobrou zprávou je, že ceny energií, které po útoku Ruska na Ukrajinu vystřelily před dvěma roky vzhůru, postupně klesají. „V meziročním srovnání jsou o 3,7 procenta levnější,“ uvádí Eurostat. Jenže... Přestože ceny energií klesají, řada lidí má stále zafixované ty z doby, kdy byly na vrcholu. A tak museli řešit svoje bydlení nejrůznějšími způsoby. Zatímco u plynu a elektřiny je naděje, že budeme platit méně, nájmy stále rostou. O cenách nemovitostí nemluvě. Ty se, až na některé výjimky, dál šplhají vzhůru.
Příběh 1. Dušan (67) prodal byt a žije na lodi
Vyrábí si vlastní elektřinu VESELÍ NAD MORAVOU (zde) – Ve Veselí mu všichni říkají Kapitán. Dušan Leitgeb (67) si pořídil loď, kterou zakotvil na Baťově kanále. Žije v ní celoročně a říká, že mu nic neschází. Náklady na život se mu tak prý povedlo srazit na minimum. „Mám tady všechno, co potřebuji. Topím dřívím, které mi věnuje Povodí Moravy, když čistí hráze. Občas nějaké dřevo připluje i po vodě. Taky mám solární panel, takže i elektřinu a kousek od lodi vlastní zdroj pitné vody,“ pochlubil se Leitgeb. Na lodi si sám vaří a přiznává, že vlastně ani sám neví, kolik má měsíční náklady. „Jednou za čas si vyberu pět tisíc korun a hospodařím s tím,“ přiznal Dušan ale myslí i na zadní kolečka. Za peníze z bytu, který prodal před rokem, si ještě postavil malou mobilní chatičku. „Je to taková rezerva, až budu jednou starý. Je tam místa pro víc lidí, ale ještě jsem tam nespal. Chodím se tam jen sprchovat a prát si věci,“ upřesnil Když chtěl Dušan Leitgeb na svou mobilní chatu umístit číslo popisné, aby si mohl zřídit P.O. box na poště, narazil na nečekaný problém. „Úředníci to odmítli. Přitom kamarád bydlí v jurtě a ten povolení dostal. Takže jsem v podstatě bezdomovec. Daň z nemovitosti ale přitom platit musím,“ kroutil nechápavě hlavou.
Loď inspirovaná Baťou
Dušanova loď se jmenuje Mojena II. Původní Mojenu měl Tomáš Baťa, zakladatel Baťova kanálu. Jeho loď měla tehdy parní pohon. „Na dieselový mu ho měnil můj děda v dílnách u veselského zámku, kde dělal strojmistra na úzkokolejce. Požádal jsem proto rodinu Baťů, zda mohu loď pojmenovat Mojena II, a dostal jsem povolení,“ vysvětlil název lodi.
Příběh 2. Martin (54) pendluje mezi Brnem a Slováckem
Bydlení v domku na okraji Brna mění v zimě za chaloupku na Slovácku a nelituje. Invalidní důchodce Martin Sedlák (54) tím významně ušetří za energie. „Provoz domku mě vyšel kvůli vysokým zálohám na 80 tisíc ročně. Používal jsem i přímotopy, to jsou žrouti energie. Ve své situaci jsem to musel řešit. A řešení jsem našel,“ popisuje zásadní životní změnu. Na chalupě sice má elektřinu, ale topí dřevem. Na lesní idylku v buchlovských horách si nestěžuje, právě naopak. „Klidně tady zůstávám dva týdny v kuse. Na chalupě je pořád nějaká práce. Do Brna se vracím jen na skok. Barák přes zimu jen temperuju, víc není potřeba,“ popisuje. O tom, že by domek pronajal, neuvažuje. „S tím by byly jen starosti,“ míní. Diskuze o drahých energiích sleduje, ale už se ho tolik netýkají. „Takhle mi to vyhovuje. Jsem spokojený,“ uzavírá diskuzi.
Příběh 3. „Nikde mě nechtějí,“ říká Jaroslav (63) a... Marně shání sociální bydlení
Ne vždycky se podaří situaci s bydlením vyřešit. Jaroslav Haldík (63) z Opavy přišel o dům i o práci a zůstal na ulici. Postavit se znovu na nohy se mu nedaří. Vše se stalo kvůli bratrově nezodpovědnosti a jeho nevšímavosti. „Šlo to rychle. Žili jsme s bratrem v domě po mámě a tátovi. Chodíval jsem do práce, vše bylo v pohodě. Jenže brácha začal schovávat poštu, která mě upomínala na splácení půjček, a dluhy narůstaly, až jsme o bydlení přišli,“ tvrdí Haldík. Oba na ulici vystěhovali věřitelé i vymahači dluhů a dům prodali v dražbě. „Rád bych teď sehnal sociální bydlení, ale kam chodím, tam mají plno. Peníze mít žádné nebudu, dál ještě dlužím, takže asi zůstanu do smrti venku. Ještě že byla ta mírná zima, jinak jsem mohl umrznout. Ale žiju,“ usmívá se. Jak říká, chodit a shánět bydlení je pro něj náročné. „Žiju z darů dobrých lidí, vždy se najde někdo, kdo se zastaví, pomůže, ale to bydlení si hledám sám, nedaří se to,“ krčí rameny. Trápí ho totiž už i zdravotní problémy. Nikdy přitom nebyl ani den bez práce, než zavřeli podnik, v němž dělal. „Přišel jsem o práci. Byl jsem opravářem zemědělských strojů a automechanikem. Traktory a kombajny jsem uměl opravit, práce jsem se nebál. No ale co teď, jsem starý a rozlámaný, mě už nikdo nechce,“ říká Jaroslav Haldík.
