Houslistka Kamila Kuncová (48): Kvůli alkoholu přišla o dceru i muže
5 fotografií
Od dětství tvrdě dřela, aby se stala úspěšnou houslistkou. Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a našla si první angažmá. Jenže přišla zdrcující tréma. Tak svírající a ochromující, že ji šlo vyřešit jedině panákem něčeho tvrdšího. Houslistka Kamila Kuncová (48) pomalu a nenápadně spadla do těžké závislosti na alkoholu.
Hudebnice má za sebou pobyt v léčebnách, útěky z nich, intriky. Kvůli pití přišla o dceru, upil se jí milovaný muž. Kamila se nakonec s alkoholem poprala, dnes hraje v operním souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni.
Jak byste se vy charakterizovala?
„Byla jsem holka, co od malička hraje na housle a zároveň od dětství bojuje s komplexy a nízkým sebevědomím. Člověk, který se chtěl v životě věnovat tomu, co ho baví, jde mu to a pro co v dětství strašně dřel. Ženská, která chtěla žít normální, spokojený život. Jenže se to zvrtlo.“
Kdy jste se poprvé setkala s trémou, která stála na počátku vašeho pití?
„S paralyzující trémou, ze které jsem měla hrůzu, jsem se poprvé setkala v devatenácti letech při hraní během svatebním obřadu. Musela jsem přestat hrát a kolega, kamarád, to na klávesy dohrál za mě. Náhodou nám po tomto sňatku nabídli šampaňské. Mně ten šampus uvedl do klidu, a to byla první zkušenost. Pak se tento stav zničující trémy objevil až po devíti měsících po přijetí do Janáčkovy filharmonie Ostrava, kdy mi bylo dvacet. Byla jsem uvnitř orchestru, mezi šedesáti dalšími muzikanty a šlo o otřesný a potupný zážitek. Před dalším koncertem jsem si už raději dala panáka, protože jsem se tak moc bála selhání, toho, že nebudu moct hrát. Pomohlo to a pomáhalo pak pokaždé...“
Jak dlouho trvalo, než jste do závislosti spadla?
„Jestliže jsem začala alkohol takhle užívat ve dvaceti ve spojení s klasickým muzikantským životem – pivo po koncertě, autobusové popíjení na zájezdu, a s tříletou pauzou na mateřské, pak jsem první stav abstinenčních příznaků pocítila před jedenácti lety. Šlo o pocit, kdy jsem si poprvé uvědomila, že se potřebuji znovu napít, jinak mi bude zle – třes, pocení, šílený neklid, nevolnost, děsivé sny... Mezi lety 2016 a 2020 se moje závislost rozjela naplno.“
V muzikantském životě je alkohol asi poměrně běžný... Je to tak?
„Ano, hodně běžný, byť samozřejmě ne pro všechny. Je obvyklé jít na pár piv po koncertě, spláchnout adrenalin, rozebrat, jak koncert probíhal. Drtivá většina muzikantů pití před výkonem odsuzuje. Ti, co si alkohol dají a třeba taky kvůli zklidnění, to nikdy neřeknou nahlas. Já jsem možná jediná.“
V knize otevřeně píšete, že závislost na alkoholu vás připravila o to nejcennější, o dceru...
„Rozvodem s manželem se mi otevřela cesta ke svobodě v pití. Nikdo už mě za to doma nepeskoval, nikdo mě nehlídal. Dcera Johanka šla po rozvodu se mnou. Po první proti alkoholové hospitalizaci v Opavě se ještě ke mně od tatínka, který se zatím o ni staral, vrátila. Po druhém návratu, kdy jsem to opět nezvládla a znovu začala pít, zavolala tatínkovi, ať si pro ni přijde. Bylo jí tehdy dvanáct let. Už se pak nikdy nevrátila. Bolestnou ztrátu, jíž jsem si dávala za vinu, a morální výčitky jsem pak znovu utápěla v lihu. Byl to nekonečný kolotoč, bezmocný souboj.“
Jakou nejhorší situaci si ve spojitosti s alkoholem vybavujete?
„Byl to právě ochod dcery, který má důsledky do našeho dnešního života. A pak to byla smrt přítele a mé lásky v jeho čtyřiceti. Bohužel vztah dvou závislých nevyšel, nepovedl se. Honza zemřel vedle mě na sedačce v obýváku. Samozřejmě hlavní roli v tom hrál alkohol.“
Podle svých slov jste minulost nechala v Ostravě a čtyři a půl roku už žijete spokojeně. Podařilo se vám vyléčit. Znovu jste se vdala...
„Ano, žiju bez kapky alkoholu, s podporujícím manželem. S ním jsem se potkala tady v Plzni na doléčení. Čistý je ještě o rok déle než já, v absolutní abstinenci je pevný a silný. To já potřebuji. On je ten hlavní prvek, co mi v současném životě pomáhá. V podstatě se podporujeme navzájem. Je to takový rebel se zlatým srdcem.“
Máte ještě někdy touhy řešit svou psychickou nepohodu stejně jako dříve?
„Jako každý závislý, ani já netvrdím, že jsem vyléčená. Je třeba mít pořád na paměti, jak jednoduché je ukročit zpátky. Neustálá ostražitost je na místě. Vím, že jediná kapka alkoholu by mě směřovala zpátky do pekel.“
S jakým záměrem jste svou knihu psala?
„Knihu jsem začala psát s úmyslem, že sepíšu svůj život pro své nejbližší. Postupem času jsem se i díky manželovu názoru začala přiklánět k možnosti, že se takto otevřu i veřejně. V tom příběhu se mohou najít mnozí – ať už muzikanti nebo řekněme výkonní umělci řešící své psychické rozpoložení před lidmi nebo lidé, kteří se pohybují na hraně závislosti, či do ní už spadli, jejich příbuzní, druhé polovičky, pro které zase život se závislým není rozhodně jednoduchý.“
Strhující osobní zpověď
Kamila o své těžké závislosti napsala pod pseudonymem Kamila Moris knihu Housle na moll. Ve strhující osobní zpovědi popisuje svůj život a jde s kůží na trh. Odvážně ukazuje, co alkohol dokáže, a věří, že její přiznání může pomoci i někomu jinému. „Sdílení těchto negativních zkušeností je těžké, ale je potřebné. Pomozte knihu dostat k těm, kdo v ní najdou sebemenší formu podpory,“ říká ke knize Kuncová.
Podpořte: Housle na moll
Přibývá lidí, kteří se potýkají s problémem závislosti. Právě těm chce pomoci kniha Housle na moll. Její vydání můžete podpořit na dobročinné platformě Donio. Více zde: https://donio.cz/housle-na-moll.
5 fotografií
