Hvězda Ulice Tereza Brodská (57): Asi jsem neměla být herečkou…
Celý život se věnuje herectví, za herečku se ale Tereza Brodská (57) nepovažuje. Bojí se totiž lidí, a čím je starší, tím je to u ní horší. Loni se přitom po čtrnácti letech vrátila do seriálu Ulice i na divadelní prkna. S divadlem si to herečka už zase rozmyslela. V půlce srpna odehraje poslední představení na letní scéně a rozloučí se. Do divadla ji nikdo nedostane už ani jako diváka. Odmítá pozvání na premiéry od svých kolegů, a oni se na ni často proto zlobí. Brodská dokonce přemýšlí nad tím, zda si nevybrala špatnou profesi.
Do divadla nechodí
Přitom o hru Nadechnout se života hodně stála. Pilně na ni trénovala a dokonce se musela kvůli její nemoci překládat i premiéra. Tereza se však rozhodla v divadle skončit. K návratu na prkna ji přitom přemluvil její muž fotograf Herbert Slavík (62). „K divadlu jsem se vrátila po dvaadvaceti letech. Možná i díky svému muži. On pořád říkal: Dělej divadlo, divadlo je základ, kvalita. A já si říkala, že má možná pravdu. Navíc jsem chtěla vystoupit ze své komfortní zóny. A taky zjistit, jestli jsem ve věku před šedesátkou ještě schopná naučit se skoro 120 minut textu. Protože celou inscenaci Nadechnout se života jsme s Jitkou Smutnou na jevišti jen my dvě,“ svěřila. Zkusila to, ale zřejmě to pro ni nebylo to pravé ořechové. „Já mám s divadlem obecně nějaký problém,“ přiznává Brodská. „Nejsem ani člověk, který by do něj chodil jako divák.“ Dokonce se nechodí dívat ani na své kolegy, kteří ji často s hrdostí zvou na svá představení. Jejich snaha dostat Brodskou do divadla je marná. „Tam mě nikdo nedostane! Kolegům se omlouvám, zvou mě na premiéry, pak se urazí a přestanou mě zvát,“ říká Brodská. Ani sama však netuší, proč tomu vlastně tak je. Jednoduše se tam jako divák necítí dobře. „Nevím, kde je zakopaný pes. Ne že bych divadlo nějak dehonestovala, to chraň Bůh, divadlo je úžasná věc! Ale já mu asi nikdy nepřišla na chuť. Trochu mi na něm vadí ta přímá konfrontace s divákem. Což je samozřejmě absurdní, většina herců má divadlo ráda právě pro tu přímou konfrontaci.“
Špatný výběr?
Nebylo to ale vždycky tak. Bylo období, kdy se ráda do divadla podívala. „Měla jsem ráda Divadlo na Vinohradech, když tam režíroval Jaroslav Dudek. Jeho představení jsem milovala – hlavně s Jaromírem Hanzlíkem. Je mi líto, že už nehraje divadlo, je fantastický, ale potřebuje režiséra, jako byl Dudek. Mám zakázáno o něm mluvit, protože si to všechno hledá na internetu a pak mi píše. Dřív měli s maminkou výstřižkovou službu,“ napráskala v podcastu Boomer Talk Brodská na Hanzlíka, který kdysi dvanáct let žil s její maminkou Janou Brejchovou. Tereza s ním neměla příliš dobrý vztah, ale jako herce ho obdivuje. Sama se ale v poslední době začala zamýšlet nad tím, jestli bylo herectví pro ni dobrou volbou. „Čím jsem starší, tím víc přemýšlím, jestli jsem si nevybrala špatnou profesi. Dnes, když mám mezi přáteli spoustu lékařů, připadá mi herectví jako povolání bez jasného odkazu. Co po mně zůstane? Televizní inscenace, film, seriál? Zachránila jsem někomu život? Udělala jsem něco pro společnost? Radši na to nemyslím. Nic jiného než herectví neumím, tak už to prostě nějak doklepu,“ přiznává. Sama by byla nejraději lékařkou. Nyní je takovým domácím lékařem, zajímá se medicínu i bylinky. Kromě toho ji baví zahrada a nejvíc na světě jí dělá radost její vnučka. „Je úžasná. Radost mi dělá obecně rodina. Jsem extrémně rodinný typ. Ráda vařím, skoro denně. Je to pro mě relax. Čím víc pracuju, tím víc vařím,“ řekla závěrem Brodská.
Celý článek v tištěném APŽ číslo 30.
