Věrka (88) z Moravy: Poslední žijící zednice si sama postavila dům
3 fotografie
Už přes 70 let schovává Věrka Drozdová (88) ze Stříbrné Skalice u Sázavy pod postelí zednické nářadí. „Kelňa, rajbetka, hobl, colštok,“ ukazuje vercajk, které je pro ni srdeční záležitostí. Seniorka je totiž zřejmě jednou z posledních žijících zedniček vyučených v Česku.
Pod heslem Osvobodíme ženy od plotny – ženy do všech povolání, byl v Československu otevřen v roce 1948 zednický obor i pro dívky. „Začínali jsme v Opavě při chlapeckém učňáku, ale pak jsme se všichni přestěhovali do Ostravy,“ říká Aha! paní Věrka. Ta svému nářadí začala říkat vercajk až po přestěhování do Čech. „Náš mistr ho tak na Ostravsku nenazýval. Jen na konci šichty nás pokaždé honil s pokřikem, že musíme náčiní poumývat. Na to byl pes,“ směje se zednička. Dívky a chlapci museli bydlet zvlášť, ale ve škole a na stavbě fungovali společně. „Vůbec nás nešetřili, musely jsme zvládat to, co kluci. Žádná mechanizace nebyla, ručně jsme míchaly maltu, beton, přesouvaly materiál v kolečku, házely cihly z patra do patra. Pracovní rukavice neexistovaly,“ říká Věrka Drozdová.
Učenky stavěly například rodinné domky v Opavě, přístavbu gymnázia v místní části Kylešovice a opravovaly válkou zničenou rafinerii cukru. V Ostravě pak dávaly cihlu k cihle u bytovky v Mariánských Horách, školky v Komenského sadech či základní školy v Porubě. Ač paní Věrka po vyučení nezůstala u míchání malty na stavbách, ale šla dál na průmyslovku a stala se projektantkou, zednické řemeslo se jí v životě mnohokrát vyplatilo. Sama si za asistence manžela postavila rodinný dům a pomáhala i sousedům jako stavební dozor. Dodnes si umí poradit téměř s jakoukoliv tzv. mužskou prací. Zedničkami se tehdy chtělo stát 22 děvčat z celé republiky. Po dvou letech jich s výučním listem odcházelo 12. Pak tento obor pro ženy zrušili. „Myslím, že opravdu v praxi zůstala jenom jedna z nás. Byla z Hlučína na Opavsku a dělala zedničinu pro nějaké družstvo,“ dodala seniorka.
Zednický fortel
U zkoušek musely zedničky předvést například, jakou cihelnou vazbou se vyzdí komín, rohy různě tlustých zdí nebo jak se omítá strop. „Je to v podstatě umění. Tehdy fungovaly omítkářské party, zdící party, prostě se na tu konkrétní činnost specializovaly, aby ji dotáhly k dokonalosti,“ uvedla žena.
Výkladní skříň
I samotné stavební závody si zednických učenek považovaly a vybavily je nejen pracovním oděvem, ale i oděvem pro volný čas. Od stavebních závodů dostávaly například spodní prádlo, kostýmy, košile, kravaty, kabáty, kalhoty a podobně. Jen boty musely mít holky svoje.
Exponátem na výstavě
S úsměvem vzpomíná žena na to, jak se v roce 1950 staly spolu s dalšími učenkami exponáty na posledních Vzorkových veletrzích v pražských Holešovicích. Pro ministerstvo stavebnictví byly zedničky chloubou. „Předváděly jsme tam tzv. sovětskou metodu zdění v trojkách. Jedna zdila, čili kladla cihly do malty, druhá je podávala a třetí dávala na zdivo maltu.
Táta stavěl v Íránu
Tatínek Věrky Drozdové byl stavitel. Za války pracoval v Íránu, kde také žena s bratrem vyrůstala do 11 let. Bohužel otec jí tam zemřel na břišní tyfus a bratr na záškrt, takže se v roce 1946 musely s maminkou vrátit do Čech samy.
3 fotografie
