BRNĚNSKÉ PODZEMÍ: Vodojemy přes sto let zásobovaly celé město…
Nechybělo mnoho a Česko by přišlo o světový unikát. Také filmový Hollywood by zaplakal. Naštěstí zasáhla náhoda a na poslední chvíli se podařilo zachránit před zničením jedinečné brněnské cihlové vodojemy na Žlutém kopci.
Když vstoupíte do zdejšího podzemí, ocitáte se v jakési katedrále, labyrintu kulis počítačové hry. Píše se rok 1863 a Brnu, které po staletí využívá vodu z řeky Svratky, přestává její množství stačit. Město proto vypisuje soutěž na řešení nového zásobování vodou. Z nabídek je vybrán projekt londýnského stavitele Thomase Docwryho. Stavba úpravny vody na Žlutém kopci začala na podzim roku 1869. Cihly pro výstavbu byly páleny přímo v Brně a nepropustnost vodojemu, dokončeného v roce 1874, podpořil jílový obal.
O pár desítek let později mělo rozrůstající se Brno vody opět nedostatek. Navíc si na její kvalitu z řeky Svratky měšťané stěžovali. A tak se začaly postupně budovat další přilehlé vodojemy. Druhý cihlový byl dokončený v roce 1900 a podepsal se pod něj český architekt Emil Prohazka inspirován Docwrym. Zbylé dvě cisterny jsou už betonové. Všechny od roku 1913 zásoboval z Březové nad Svitavou vodovod Císaře Františka Josefa I. „Pitná voda měla být v betonových vodojemech a v cihlových voda užitková. Jenže se vodojemy musely každé tři roky postupně vypustit, aby se vyčistily a zkontrolovaly. Voda se proto v ostatních vodojemech mísila. A v roce 1997 byla pitná voda tak špatná, že využití těchto vodojemů skončilo. Následně byly určeny k demolici a hrozilo, že se o zdejší atraktivní místo developeři poperou,“ říká průvodkyně Marina Sedláková (58).
Jenže než se zástupci Brna rozhoupali, zapracovala náhoda, která pomohla vodojemy zachránit. „V roce 2014 měl být celý areál zničený. V dubnu 2016 dostal můj kamarád a fotograf Libor Teplý zakázku od vodáren k nafocení kalendáře. Měl být pořízen ze snímků vodojemů. Když vlezl poprvé dovnitř a uviděl tu krásu, hned mi volal. Viděl nádherný cihelný palác, o kterém vědělo jen pár lidí z vodáren a moc je to nezajímalo,“ líčí projektant a statik a patrně největší znalec brněnského podzemí Aleš Svoboda (63). Zorganizoval tak pro památkáře, magistrátní úředníky a architekty exkurzi do vodojemů a všichni z toho byli v šoku. V roce 2019 se pak staly technickou památkou, a tím pádem byly zachráněny. Účel i estetika Thomas Docwry dbal nejen na účel, ale i jeho estetiku. I když podobné stavby nemělo lidské oko vůbec nikdy spatřit, bylo v 19. století řemeslo na tak vysoké úrovni, že se vše tehdy stavělo s velkou estetickou erudicí.
Architektonická kvalita byla mimořádná. „Rozpoznáme, jak moc si dal záležet na hezky odstupňovaných pilířích. Všechno mělo smysl. Stavba je rozdělená na devět sekcí. Jsou od sebe odděleny zdmi s otvory, které současně plnily zásadní účel. Když se totiž napouštěl vodojem přes armaturu, tak se díky nim tlak vody rovnoměrně rozkládal do všech sekcí. Jinak by hrozilo zborcení stavby. Otvory dělají ale současně také krásné průhledy. Geometrie nezná název takovýchto tvarů,“ dodává paní průvodkyně Sedláková. Armatura je původní. Podle expertů není narušená. Jen je obalená rzí. Kdyby se dnes vodojem o objemu cca 10 500 kubíků napojil na vodovod z Březové nad Svitavou, tak by se údajně naplnil do osmi hodin. Brno spotřebuje denně vodu až z osmi takovýchto vodojemů.
