95. výročí: Český jazyk oficiálně vytlačil němčinu!
Vznikem republiky boj proti nenáviděnému habsburskému Rakousku nepřestal. A to se týkalo i jazyka, který obyvatelé používali při styku s úřady. Přesně před 95 lety tak za státní jazyk prohlásili ten »československý«.
Bude se v nové republice mluvit česky, nebo slovensky? Za první republiky to vyřešili šalamounsky a úředně jazyky spojili. Češtinu a slovenštinu za dvě formy jednoho jazyka prohlásil už ústavní zákon, který přijalo Národní shromáždění v roce 1920. Vládní nařízení, které podrobněji upravovalo jeho používání, vešlo v platnost o pár let později, až 3. února 1926. „Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky. Jest tedy zejména jazykem, v němž děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky,“ psalo se v zákoně.
Náprava křivdy
Důvody, proč oficiálním jazykem mladé republiky byla prohlášena »českoslovenština«, nebyly ani tak jazykovědné jako čistě praktické. Pro kontakt s úřady se v českých zemích používala především čeština, na Slovensku slovenština, ale protože oficiálně šlo o dvě varianty téhož, mohlo se podání ve slovenštině vypracovat česky a naopak. V očích tehdejších zákonodárců došlo k napravení letité křivdy z dob Rakouska-Uherska, kdy se v českých zemích úřadovalo německy a na Slovensku maďarsky.
Konec roku 1948
Nacionalistům z národnostních menšin se jazykové zákony pochopitelně nelíbily. Všemu nakonec učinila přítrž druhá světová válka a poválečný odsun Němců. Jazykový zákon ztratil na významu a po převratu v únoru 1948 byl zrušen.
Čáry s čísly
V zemi byla tehdy velmi početná německy hovořící menšina. Podle sčítání lidu v roce 1921 v Československu žilo přes tři miliony Němců, kteří měli početní převahu i vůči Slovákům, kterých byly dva miliony. Zavedením českoslovenštiny se ale mohli Češi a Slováci počítat dohromady jako příslušníci jednoho národa, který čítal celkem 8 760 937 hlav. Tím se zároveň dosáhlo formální převahy nad Němci.
Menšiny potřebovaly pětinu
Menšiny, vedle Němců to byli například Maďaři nebo Poláci, mohly ve styku s úřady používat svůj jazyk v oblastech, kde tvořily více než 20 procent obyvatel, tedy jednu pětinu. V takových případech byly úřady povinny jim vyhovět a záležitost vyřídit v témže jazyce.
Zkoušení z češtiny
Ze školy už jste nějaký pátek venku a v češtině občas tápete? Za první republiky byste se jako uchazeči o zaměstnání na úřadech mohli pěkně zapotit! Vládní nařízení totiž požadovalo uchazeče úplně znalé státního jazyka. Jako doklad se počítalo například vysvědčení ze studia v češtině nebo slovenštině, ale také zkouška před zvláštní komisí, která měla písemnou a ústní část. Nechyběl ani diktát. Jak měla komise posuzovat hrubky, však nařízení neupřesňovalo.
