Syn disidentky, která se postavila invazi v srpnu 1968: Matku zavřeli na psychiatrii

Vzpomínáte si na ten den, kdy šla vaše maminka protestovat na Rudé náměstí? „Vím, že to bylo 25. srpna, ale ten den si nepamatuji. Ani nevím, kde jsem byl.“

Pamatujete si, co se dělo bezprostředně poté, co se demonstrace odehrála? „Pamatuji, když k nám domů chodilo KGB. Představte si, že žijete v komunálním bytě, kde jsou čtyři pokoje. Ve dvou žila moje čtyřčlenná rodina a v dalších dvou pokojích naše sousedka. Byl to svět, ve kterém jsem se cítil dobře a bezpečně. A najednou vám do toho světa vtrhnou cizí lidé, kteří začnou celý ten můj svět bořit.“

Navštěvoval jste maminku ve vězení a v psychiatrické léčebně? Jak to na vás působilo?
„Matku jsem navštívil s babičkou: jednou ve vězení a jednou na psychiatrii v Kazani. Bylo mi osm nebo devět let, když jsem byl za matkou v moskevském vězení. Pamatuji si tu ohromnou budovu s tlustými zdmi, ze které na vás padala tíseň. Byl tam strašně široký stůl, že jste se nemohli ani dotknout. Stejně to bylo zakázané. Pak přišla maminka, byla hrozně malinká a s ní šly dvě strašně velké a silné ženy!“

Kdy vám začalo docházet, proti čemu vaše maminka protestovala?
„Vždy jsem věděl, že moje matka nedělá nic špatného, věřil jsem jí. A když ji zavřeli do vězení, tak jsem věděl, že něco špatného dělá stát, ne ona. Byl jsem malý, pro mě bylo důležité si hrát s kamarády, ale už tehdy jsem chápal,že to byl matčin protest proti celému světu. A to je to hlavní poselství, které mi matka dala: Že jediný člověk může stát proti ostatním.“

Kdy se vlastně vaše matka připojila k disentu? Vyrůstala za vlády Stalina...
„Když byla mladá, nebyli žádní disidenti. Byli jen mladí lidé, kteří kreslili obrazy, psali básně, zpívali písně, tančili a milovali svoji svobodu. Když ale státní moc přistoupila k represím, tak se s tím mladí lidé nechtěli smířit – nedokázali si představit, že by přišli o svoji svobodu a možnosti volby. Teprve v tu chvíli je začal Stalin nazývat disidenty. Matka to slovo neměla ráda.“

Odkud vaše maminka získávala informace o dění v Evropě, potažmo v Československu?
„V Moskvě prodávali polpolský a československý tisk a maminka poslouchala americká a anglická rádia. O událostech v srpnu roku 1968 se dozvěděla z deníku Pravda, kde bylo napsáno, že bratrské Československo potřebuje pomoc. Ale ještě předtím už všichni nějak tušili, že se v Československu blíží okupace.“

Vaše matka byla zatčena až rok po protestu, protože měla tříměsíčního syna. Co se stalo s ostatními demonstranty?
„Přímo na Rudém náměstí je napadla policie v civilu. Viktoru Fajnbergovi, jednomu z demonstrantů, na místě vymlátili všechny zuby. To byl problém, nemohli ho pak veřejně připravovat na proces a ukazovat na veřejnosti, tak ho zavřeli na psychiatrii. Ostatním dali na výběr – buď půjdou do vězení, nebo do vyhnanství.“

Také ji zavřeli na psychiatrii, kde byla pod vlivem silných psychofarmak. Ona byla ale úplně zdravá...
„Nebyla první, kdo kvůli svým politickým názorům skončil na psychiatrii. Speciální komise jí stanovila diagnózu: pomalu postupující schizofrenie, u které se nemusely projevovat žádné symptomy. Jen lékař mohl rozhodnout, zda je člověk nemocný, nebo ne. To byl člověk s kontakty na vyšších místech.“

Jak maminku poznamenal pobyt ve vězení i na psychiatrii? Mluvila o tom s vámi?
„Maminka vzpomínala na vězení s humorem, na rozdíl od zkušenosti s léčebnou. O té mluvila velmi nerada. Musela brát silná psychofarmaka. Pokud někdo proti léčbě protestoval, bylo to automaticky pokládáno za projevy nemoci.“

Když se maminka dostala na svobodu, jak se k ní lidé chovali? Vnímali ji jako hrdinku?
„Je potřeba říci, že moje matka zdůrazňovala, že není hrdinka, že se tak v žádném případě necítí. Když se dostala z psychiatrie, tak přátelé kolem ní se jí snažili pomáhat ze všech sil. Vždycky bylo dost lidí, kteří byli ochotni říci, že jestli šla proti rozhodnutí vlády, tak je blázen.“

Jak se stavíte k rozhodnutí českého prezidenta Miloše Zemana v den výročí okupace mlčet?
„Matka se setkala s prezidentem Zemanem jednou, bez svědků, Zeman mluví rusky, nepotřebovali překladatele. Hovořili spolu asi 15 minut. Potom mi říkala, že není hlupák. A řekla to bez sympatií. A já si myslím, že co se týče jeho politických názorů, skutečně hlupák není. Jestli se rozhodl, že nebude o jedné z nejdůležitějších událostí minulého století mluvit, tak k tomu má asi důvod.“

Osmička statečných
Natalja Gorbaněvská patřila mezi »osm statečných «, kteří 25. srpna 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti invazi do Československa. Spolu s ní byli zatčeni a internováni Viktor Fajnberg, Pavel Litvinov, Konstantin Babickij, Taťjana Bajevová, Larisa Bogorazová, Vadim Delone a Vladimir Dremljuga. Básnířka Gorbaněvská strávila nějaký čas na psychiatrii a v roce 1975 opustila Sovětský svaz a žila v Paříži. V roce 2014 dostala in memoriam od prezidenta Miloše Zemana (73) medaili Za zásluhy.