Letec Pavel Vranský (96): Čech, ničitel nacistických ponorek! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Letec Pavel Vranský (96): Čech, ničitel nacistických ponorek!

Během 2. světové války.
Během 2. světové války. ( Foto a reprofoto pro Aha! - Petr Podroužek)

Ve vzduchu strávil víc než 600 operačních hodin a může se pyšnit tím, že za války zasáhl jednu německou ponorku. Pavel Vranský (96) je zároveň jedním z posledních žijících válečných českých letců, který v roce 1941 také přispěl k udržení libyjského města Tobruk v rukou Spojenců v boji proti Němcům a Italům. Pro Nedělní Aha! zavzpomínal nejen na to, jak tehdy probíhaly útoky na ponorky…

S rodiči a o tři roky mladším bratrem Janem vyrůstal v Ostravě. „Jako kluci jsme se už na škole prali s mladými skopčáky, ani nevím proč. Bylo to kolem roku 1933 a tehdy vše špatné začalo,“ vzpomíná nedávno povýšený brigádní generál. Tehdy ještě netušil, kam povedou jeho životní cesty a vlastně tomu ani nic nenasvědčovalo. Vyučil se totiž v mlékárenství.

V jejich třípokojovém bytě ještě před vypuknutím války přebývali utečenci, především Židé z Německa. „Tak jsme se už v roce 1935 dozvídali o tom, co u nich Hitler vyvádí. Nedělali jsme si žádné iluze, že by se nám příkoří války vyhnulo. Proto se naše rodina rozhodla odejít do zahraničí. Otec s bratrem přešli hranice s Polskem ještě legálně, já to už nestihl. Zůstával jsem v Čechách dlouho kvůli matce, která mi slíbila, že za mnou přijde později.

Nechtěla opustit svého otce. Bohužel už to nestihla. Zemřela nakonec v koncentračním táboře. Já, bratr, který strávil konec života v Izraeli, i otec jsme válku přežili,“ vzpomíná Vranský, původním jménem Pavel Wechsberg.

Jak odešel do Polska

Sám republiku opustil v srpnu 1939, pár dnů před začátkem války. S ilegálním přechodem mu pomohla sestra jeho kamaráda, která díky práci měla povolení k malému pohraničnímu styku. „Měl jsem tehdy u sebe 1500 korun, dal jsem jí za pomoc tisícovku. Koupila mi ještě lístek na vlak do Krakova. Tam byl už na jednom ze sloupů vylepený odkaz, kde Čechy verbovali pro československou jednotku.

Tehdy jí už velel podplukovník Ludvík Svoboda. K armádě ale nebrali toho, kdo už dosáhl věku 50 let. Můj otec se přitom šel zapsat k vojsku právě v den svých padesátých narozenin. A už ho neodvedli,“ vzpomíná. Dlouhé měsíce pak zůstával s ostatními narukovanými Čechy v civilu a beze zbraní, které při cvičení nahradily obyčejné klacky.

Náhlý přesun na východ

Pak přišla okupace Polska a Pavel Vranský se s jednotkou, čítající kolem 600 vojáků, tři týdny přesouval na východ. „Z internace nás až po roce a půl pustili Rusové na Střední východ. Lodí jsme vyrazili z Oděsy do Haify, kde se tvořil československý 11. pěší prapor. Vstoupili jsme zde do britské armády, vyfasovali konečně taky uniformy, samopaly a do těla začali dostávat vojenský dril,“ vzpomíná na nelehké období. Už po třech týdnech pak musel na egyptsko-libyjskou frontu pomáhat zastavovat okupanty, v Sýrii sloužil u tureckých hranic v celní službě.

Později byl přeškolen na protiletadlové dělostřelectvo a následně se dobrovolně přihlásil k letectvu. „Že jsme bojovali v Africe namísto v blízkosti našeho domova? Mnohým se to nelíbilo, ale byli jsme holt už vojáci a museli poslouchat. V Anglii jsme museli zvládnout nejprve teorii létání, poté se přešlo v praxi na malé stroje. A taky jsme se učili tomu, abychom v letadle pořád nezvraceli,“ komentoval to.



Úkol: Najít a ničit ponorky!

V Anglii si přál být v jedné ze tří našich stíhacích perutí, ale osud to chtěl jinak. Byl převelen jako radiotelegrafista k pobřežnímu letectvu a jeho posádka měla za úkol se čtyřmotorovým letadlem Liberator B-24 především najít a ničit ponorky. „Štěstí už bylo, při té obrovské ploše často rozbouřeného moře pod námi, vůbec nějakou ponorku najít, natož na ni provést útok. Narazili jsme během války na tři. Zpravodajci mívali tehdy informace, odkud a kdy ponorky vyplouvají.

Potom nás nasměrovali na pravděpodobné místo jejich vynoření. To musela provést posádka do šesti hodin po vyplutí, protože agregát ponorek potřeboval vzduch. Přitom v případě nutnosti se dokázala ponořit už za třicet sekund,“ popisuje Vranský. „Později byly vybaveny tak, že nasávaly vzduch i pod hladinou. Hledaly se tak podle toho, kde se voda více vlnila.

Však se taky stalo, že jsme zachytili odraz údajné ponorky. Vzápětí se tak začalo se střemhlavým útokem ze vzdálenosti 50 kilometrů. Až na poslední chvíli jsme zjistili, že jde pouze o hejno sleďů,“ vypráví letec, který se může pyšnit zasažením jedné německé ponorky.

Sestřeloval letadla

Létaní bylo celý jeho život, a tak není divu, že je tématem, o kterém dokáže mluvit celé hodiny. „Bombardovací letadla jsou krytí stíhači, kteří se pustí za ně do boje v případně nějaké šarvátky. Možná nás někdy doprovázeli i ti čeští, kdo ví. Jinak jsme na palubě mohli ve chvíli napadení obsadit až pět míst s dvojicemi kulometů. Jednoho narušitele jsem takto i sestřelili.

Pustilo se za námi také šest německých Focke-Wulfů. Ztratili jsme se jim v mracích, což býval jediný způsob, jak se před nimi ukrýt. Dále od pobřeží si na nás ale němečtí stíhači netroufali, protože by se jim nedostávalo paliva,“ vzpomíná Vranský, který létal s kapitánem Rudolfem Protivou, naším bývalým motocyklovým závodníkem.

Tajné schůzky s děvčaty

Osobní život za války nebyl snadný, a tak Pavel Vranský přiznává, že mu nezbylo, než ve volných chvílích chodit s ostatními letci za děvčaty. Britkám prý vždy zajiskřilo v očích, když měli piloti na rameni nápis Czechoslovakia. „Bylo nepsaným pravidlem, že se britští vojáci za války ještě před odvedením do zahraničí oženili. Takže jejich manželky zůstávaly potom sami.

Chodili jsme za nimi, byla prostě taková doba. Nikdo nevěděl, zda bude ještě za pár hodin na živu. A děvčata mě naučila navíc i lépe anglickému jazyku,“ usmívá se letec.

Větší šance na přežití

V době Invaze spojeneckých vojsk v červnu 1944 v Normandii přelétával také přes kanál LaManche. Nikdy prý nezapomene na tisíce lodí s vojáky pod jejich bombardérem.

„Byl to úchvatný, i když smutný pohled. Všechny ty nejrůznější lodě plavaly pořád sem a tam. V letadle jsme na rozdíl od pěšáků měli větší šanci na přežití. Aspoň nám to subjektivní pocit našeptával. Když selhal stroj na nebi, měla jeho posádka dvě možnosti.

Seskočit s padákem, nebo se pokusit s letadlem nouzově přistát. Snad každý pilot by vám řekl, že by se raději pokusil se strojem dosednout na zem, i když seskok je mnohem bezpečnější. Holt letec má raději něco pevného pod zadkem,“ vysvětluje.



Ponorka s bílou vlajkou

Když už v květnu 1945 válka skončila, Pavel Vojnar pracoval dál. Musel s posádkou plnit ještě řadu jiných rozkazů. Třeba po bezpodmínečném vzdání Německa doprovázel jejich ponorky do Británie. „Po kapitulaci musely všechny německé ponorky vyplout na povrch a vyvěsit bílé vlajky. Kdyby chtěly zpátky pod hladinu, potom bylo naším úkolem je okamžitě potopit.

Doprovázely se k jejich ostrovům s vojenskými základnami, případně aspoň k nejbližší válečné britským ostrovům, nebo jim spojenecké lodě vypluly vstříc. Nestalo se snad ani v jednom případě, že by se snažila ponorka potopit, Němci měli války už plné zuby,“ zavzpomínal letec.

Jak žil po válce

Po skončení války nastoupil Pavel Vranský u aerolinií jako druhý pilot, protože republika tehdy prakticky žádné jiné letce neměla. Časem byl také, stejně jako další naši piloti sloužící v zahraničí. odsunut na vedlejší kolej. Později se proto pustil do podnikání, když s manželkou jejich dům částečně pronajímali zahraničním turistům. „Po válce jsem si koupil nové auto a vozil cizince po republice. Ovládal jsem jazyky, což bylo velká výhoda.

Dnes už víceméně jen odpočívám, zdraví jakž takž slouží, pořád mně to myslí, takže na co si mám stěžovat,“ dodává s úsměvem letec, který dnes bydlí nedaleko Ruzyně a každou chvíli mu tak jen pár desítek metrů nad hlavou přistávají letadla z celého světa.

Boj u Tobruku

„U Tobruku bojovala naše jednotka proti Němcům a Italům. Pro československé vojsko to byla největší válečná akce na Blízkém Východě a v Severní Africe. Československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka s 643 muži zde od října do prosince 1941 hájil nejvíce ohrožený západní úsek pevnostního perimetru,“ zavzpomínal Vranský na klíčovou bitvu.

U-505: Případ ukradené ponorky

Jen jednou v historii se spojencům podařilo zajmout nepřátelskou ponorku a téměř neporušenou ji dovézt do amerického přístavu. A to byl případ ponorky U-505, který je tak unikátní, že se dočkal i filmového zpracování. Jak se to povedlo?



Absolvovala 12 bojových plaveb a potopila osm těžkotonážních lodí včetně trojstěžňového kolumbijského škuneru, který se plavil z Kartageny. Ten odmítl zastavit na varovný výstřel,a to se mu stalo osudným – pomocí 105 milimetrového palubního děla jej Němci z ponorky rozstříleli tak, že z něj zbyly jen třísky.

Dobrý osud ponorku nečekal. Při další plavbě, v listopadu 1942, ji objevilo britské letectvo a vážně poškodilo bombou. Půl roku trvalo, než ji opravili a mohla vyplout na další misi. Ale ani tehdy jí štěstí nepřálo. Záhy se totiž musela kvůli technickým závadám vrátit. A když připlouvala do svého domovského přístavu v okupované Francii, vítal ji v doku lehce potupný nápis: Operační prostor U-505.

Dalšího vážného poškození se ponorka dočkala, když ji v říjnu 1943 v Biskajském zálivu uvidělo britské letadlo. Ihned ji čekal útok hlubinnými bombami. Kapitán, který další předčasný návrat nesnesl, se raději zastřelil, a tak ponorku odvezl zpět do přístavu první důstojník.

Spojencům německé ponorky, které měly za úkol především přerušit nebo výrazně omezit dopravní spojení do Evropy, na kterém byli závislí hlavně Britové, ležely v žaludku, a tak není divu, že začali tvořit stíhací skupiny zaměřené na ničení odhalených ponorek. A jedné z nich, s názvem Guadalcanal, se podařilo dopadnout právě ponorku U-505.

Když se vynořila nad hladinu se zničeným systémem a kormidlem, posádka z ní tak rychle utíkala, že zanedbala bezpečnostní postupy, jako bylo zničit dokumenty a šifrovací přístroj a otevřít ventily. Letadlová loď vzala zničenou ponorku do vleku a následně pomocí remorkéru ji dovezli do přístavu Port Royal na Bermudských ostrovoch.

Až do konce války se podařilo utajit, že spojenci mají v držení nezničenou ponorku a důležité dokumenty, především šifrovací knihy, díky kterým se podařilo rozluštit speciální kód Kriegsmarine, a díky němu přesně lokalizovat další ponorky.

Ponorková bilance
Během války potopily německé ponorky 14 milionů tun obchodní tonáže, 190 vojenských lodí a 6 letadlových. Německo ztratilo 90 % všech nasazených ponorek, tedy kolem 800. Na konci vílky jich zbylo jen 300. Němci také utrpěly velké ztráty na životech. Z 32 000 námořníků se jich totiž asi 29 000 nevrátilo.



Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.