Čas na čaj...
Když se řekne čaj, už dávno si nepředstavíme jen sítka nebo pytlíky na šňůrce s lístky čajovníku, který louhujeme v horké vodě, osladíme a doplníme citronem. Pojem čaj používáme i pro nálevy a odvary z jiných rostlin, ať už jde o různé bylinky či plody. A už také dávno víme, že nejde jen o teplý nápoj k snídani místo kávy, ale jeho pitím můžeme oblažit a také uzdravit tělo i duši. Zvláště nyní, když přichází podzim, nám mohou čaje pomoci čelit různým respiračním chorobám i splínům. A kdo si čaj zamiluje, zjistí, že může být skvělým životním společníkem.
Zpátky do historie
Legenda praví, že čaj objevil čínský císař Šang-nung kolem roku 2700 před n. l., a to v momentě, kdy mu do horké vody spadly lístky čajovníku. Tento císař byl prý skvělým léčitelem a pomocí bylin pomáhal svému lidu s nejrůznějšími neduhy. Je tady ale i druhý příběh objevení čaje, ve kterém je hlavní postavou indický buddhistický mudrc Bódhidharma. Ten přinesl na přelomu 5. a 6. století buddhistické učení do Číny a je považován za prvního čínského patriarchu školy Čchan. Tento mudrc jednou prý při meditaci usnul. Když se probudil, byl tak na sebe rozhněván, že si odtrhnul oční víčka a hodil je na zem. Z nich pak vyrostl první čajový keřík, ze kterého si mniši připravovali nápoj pro zahnání únavy. Každopádně čaj si získal masovou oblibu a jako bylina byl užívání na různé neduhy. Nesl název »tu«. Postupně se dostal do Tibetu, kde se stal národním nápojem a pomáhal místním trávit tradiční stravu. Do Japonska se čaj dostal v 8. století. Právě tady vznikla složitá tradice čajového obřadu. Teprve pak následovala Evropa, kam tento kouzelný nápoj přivezli Portugalci. Ale skutečnou oblibu si získal až o mnoho let později, a to v 17. století díky nizozemským a anglickým obchodníkům. Po staletí se čaj v Číně vyvíjel od léčivé byliny až po kultivovaný nápoj. Klíčovou postavou tohoto procesu byl Lu Jü, literát a čajový mistr z období dynastie Tchang. Ve svém vlivném díle Čcha-ťing čili Klasická kniha o čaji jako první shromáždil a utřídil veškeré tehdejší znalosti o původu, pěstování, zpracování a přípravě čaje, čímž ho povýšil na uměleckou formu a položil základy této kultury. Lu Jüův spis se stal inspiračním zdrojem pro generace literátů a básníků, pro které byl čaj spojen s harmonií a ctností, a byl opěvován pro své uklidňující a osvěžující účinky. Do Japonska byla čajová kultura přenesena buddhistickými mnichy, kteří ji spojili s praxí meditace a duchovním probuzením. Dnes se čaj pije v mnoha částech světa, v Evropě jsou jeho největšími milovníky jednoznačně Britové. Jejich »čaj o páté« je známým po celém světě.
Legendární rituál
Za vším podle legendy stojí vévodkyně Anna, sedmá vévodkyně z Bedfordu. Psal se rok 1840 a tradice tohoto britského pití čaje se prý zrodila z jejího každodenního pocitu hladu v pozdním odpoledni. Večeře se podávala až ve večerních hodinách kolem osmé. Anna měla hlad, a tak si nechala do svého pokoje donést v pět hodin podnos s čajem, chlebem s máslem a koláči. Z tohoto občerstvení se postupně stala tradice. Anna si začala zvát k čaji a pohoštění své přátelé a stal se z toho pravidelný rituál. Odpolední pití čaje se rozšířilo do vyšších společenských kruhů a brzy se stalo formální tradicí. Zní to sice romanticky, ale skutečný původ pití odpoledního čaje je prý hluboce spojen se socioekonomickými změnami. Dříve se v Anglii stravovací režim skládal pouze ze snídaně, brzkého oběda a pozdní večeře. Odpolední mezera se tak vyplnila pitím čaje a drobným občerstvením, aby lidé zahnali hlad. Postupně se však čajové dýchánky staly příležitostí k utužování sociálních vazeb, konverzací o politice či umění. Díky královně Viktorii se pití čaje proměnilo přímo v recepce, kdy bylo možné zastavit se, nebo alepoň zpomalit. A přesně tohle bychom si z historie měli vzít a opět propojit s pitím čaje. Jsme často pod neustálým tlakem, zavaleni informacemi a podáváme stále větší a větší výkony. V tomto běhu nám zbývá jen málo času na to, abychom si život patřičně vychutnali. Pití čaje nás možná nespasí, ale může ukázat cestu, jak na to. Naučit odpočívat, přemítat a sdílet čas s přáteli.
Jaké jsou druhy
Čaje se dělí na pravé, tedy ty z čajovníku čínského, a nepravé. Mezi pravé čaje patří zelený, černý, bílý, žlutý, oolong a Pu Erh, jejichž rozdíly spočívají ve stupni oxidace, tedy fermentace, a způsobu zpracování. Mezi nečaje patří nápoje jako maté, rooibos, bylinné a ovocné směsi, které nepocházejí z čajovníku. Pravý čaj tvoří lístky a někdy i stonky rostlinky Camelia, která má dvě hlavní odrůdy – Camellia Sinensis, což je původní čínský čajovník, a Camellia Assamica, což je označení pro čajovník asámský.
Podrobně o druzích čajů a jejich přípravě v tištěném APŽ číslo 39.
