Václav (43) a Eliška (33) Bártovi: Život na venkově nám vyhovuje...
Mají podobné zájmy a kromě toho, že si skvěle rozumí, začali spolu i naplno pracovat. Mluvíme o zpěvákovi Václavu Noidovi Bártovi (43) a jeho manželce, tanečnici Elišce Bártové (33). Jsou spolu už osm let, a když se před dvěma lety brali, na světě už byla jejich dcera Eliška, která brzo oslaví páté narozeniny. Poté se ještě radovali z dcery Aničky (2). Z předchozího manželství má pak Václav i brzo desetiletou Terezku. My jsme Václava s Eliškou potkali na focení rodinného kalendáře na rok 2025 Karol a Kvído – Radost s Nadací Anežka, z něhož výtěžek půjde Nadaci Anežka na podporu aktivit pro děti a rodiny dětí s pohybovým handicapem. Tu založila právě blízká kamarádka Bártových, zpěvačka Michaela Štiková, dříve Gemrotová (38) s manželem. Kde se Václav s Eliškou poznali? Čím si Eliška po porodu druhé dcery prošla? A jaký život manželé nyní žijí?
Vašku, Eliško, povězte na začátek, jak jste se k tomuhle focení dostali?
V: „My se s Míšou známe z branže už spousty let. Vždycky byla hrozně sympatická, plná energie a vlastně bych řekl, že jsme si v něčem podobní, jak jsme takoví správní komedianti. (směje se) Pak jsme se nějaký čas neviděli a zhruba před rokem a půl se nám Míša ozvala, že by od nás s Eliškou chtěla napsat písničku, což nás velice potěšilo. Přijela na návštěvu a rovnou jsme všechno naplánovali, písničku, že budeme spolupracovat s nadací, všechno jsme si řekli a bylo to úplně přirozené a krásné. Tam se vlastně i Eliška s Míšou teprve seznámila, předtím se neznaly.“
E: „Míša nás právě poprosila, abychom napsali písničku pro její dceru Anežku, která by byla jakousi hymnou pro jejich nadaci, což byl velmi těžký úkol, pojmout to tak, aby to bylo citlivé k danému tématu. Ale myslím, že se nám to povedlo moc dobře.“
V: „Hlavně textově se to, Elišce, myslím, opravdu moc povedlo.“
O vás je, Vašku, známo, že jste úspěšný zpěvák i skladatel. Vy jste, Eliško, původně tanečnice, teď je z vás ale i textařka. Proč jste neskládala už dřív?
E: „Já jsem samozřejmě v prvé řadě tanečnice. Studovala jsem to a považuji se stále za tanečnici. Texty přišly tak nějak samy. Vlastně to začalo na cestách psaním písniček pro děti, abychom se zabavili. Holky mi nadiktovaly, co tam v tom textu chtějí, a tak jsem začala dělat texty pro holčičky. A Vašek pak říkal, ať zkusím napsat text i pro píseň Malý princ pro Evu Burešovou. A nějak se to povedlo. Od té doby jsem to zkoušela a zkoušela a snad se mi to daří víc a víc.“
V: Já jsem vlastně ten potenciál u Elišky vycítil už při těch dětských písničkách. A když napsala text k Malému princi, tak to byl vlastně okamžitě hit, takže jsem měl radost, že ta její premiéra byla naprosto vrcholová. Ale hlavně jsem rád, že mám Eliška coby textařku doma, že spolu můžeme spolupracovat za pochodu. Když udělám nějakou písničku, ona hned napíše text a já, když je potřeba, můžu přidat rychle melodii, což je skvěle provázané. Třeba teď máme připravenou novou písničku, Míši a můj duet, ta písnička se jmenuje Dar života a už vymýšlíme videoklip.“
Doma máte, Vašku, i s vaší dcerou z předchozího manželství dohromady čtyři holky, jak se cítíte v dámské převaze?
V: „Já jsem šťastný. Ze začátku jsem si říkal, že bych chtěl syna, ale když jsem zjistil, jakou výhodu mají holky, tak si jako táta připadám v té rodině strašně potřebný. Syn mi nakonec nechybí, protože můj brácha má dva kluky. A holky se o mě fakt krásně starají, že si doma žiju jako král.“ (usmívá se)
E: „Převahu my holky máme, ale já jsem taky ráda, že mám ty holčičky, je to přece jenom taková pohoda. Vystačí si a hezky si vyhrají. Já jsem chtěla dopřát manželovi kluka, tak máme Aničku, ale když jsem zjistila, že mu to opravdu nevadí, tak jsme si řekli, že už kluka nebudeme zkoušet.“ (směje se)
V: „Když třeba sedím u televize, tak vyhlásím »pusinkový čas« a všechny čtyři se na mě vrhnou a začnou mě pusinkovat. Kdo by to nechtěl?! (rozesměje se)
Eliško, vy jste se veřejně zmínila, že jste po narození druhé dcery trpěla poporodními depresemi, které provázejí i další maminky. Poradíte, jak s nimi bojovat?
E: „Určitě je potřeba o tom mluvit, protože je to normální. Může se to stát kterékoliv mamince. Já jsem deprese u prvního dítěte nezažila, protože jsem prostě měla čas jenom na tu jednu, ale u té druhé holčičky jsem nebyla schopná se s tím vypořádat. Rozdělit pozornost a lásku bylo strašně složité. Někde jsem i zmiňovala, že jsem měla problém, se třeba jenom k té druhé otočit zády, že jsem měla pocit, že vůči ní selhávám. Ale je to normální, běžné a sedne si to. Je potřeba si najít sama svoje vyvážení té lásky vůči oběma dětem. Že ji nemusíme dělit, že tu lásku můžou mít stoprocentní obě.“
Jak jste k tomu, Vašku, tehdy přistupoval, coby manžel, partner i táta?
V: „Chlap je v tu chvíli v blbé situaci. Musí pracovat, jezdit za prací nebo pracuje i z domova. Takže ten chlap toho má na sobě taky samozřejmě hrozně moc, musí tu rodinu zabezpečit. Ale myslím, že stačí už jenom to, že tu ženu vyslechne a prokáže pochopení, dá jí najevo psychickou podporu. A samozřejmě i praktická pomoc, když si někdy to dítě vezmete, aby žena měla aspoň chvíli pro sebe.“
Vypadá to, že jste si v životě opravdu sedli, že se doplňujete a na spoustu věcí máte stejný pohled. Kde jste na sebe vlastně poprvé narazili?
V: „Bylo to na muzikálu Aida, který se hrál v Karlíně. Byli jsme na zkoušce a Eliška tam přišla jako nová. Já jsem tam tak seděl a všimnul jsem si jí. Tehdy jsem byl ale ženatý. Jestli podruhé nebo, to teď nevím…(rozesměje se) Ale od té doby se mi líbila, navíc krásně tancovala a vždycky to byla prostě fakt ženská. Ale pořád jsme byli kamarádi. Eliška dokonce tančila na mém turné, ale ne proto, že se mi moc líbila, ale že byla opravdu šikovná tanečnice. No a potom, když jsem se rozvedl, tak jsem za ní přišel a říkám: Jak se máš? Nebudeme spolu chodit? A ona na to: No vlastně můžeme, protože já jsem se taky rozešla, tak jsem se toho hned chytil a a od té doby jsme spolu.“ (směje se)
E: (usmívá se) „Já to vždycky hrozně ráda poslouchám. Ale samozřejmě, já jsem byla tehdy devatenáctiletá holka, co vyšla ze školy, a Vašek byl pro mě něco jako Olymp a říkala si, jak bych mohla takového chlapa zajímat. (usmívá se) My jsme ale byli strašně dlouhou dobu opravdu přátelé. Posloucháme stejnou hudbu, máme rádi soundtracky, sedli jsme si jako ve všem a na první dovolené jsem pak říkala: Jestli spolu vydržíme týden v Alpách, tak už budeme spolu napořád.“ (usmívá se)
Přestěhovali jste se s rodinou v domku za Prahou. Vy rád, Vašku, kolem domu nebo zahrady pořád něco děláte, chováte domácí zvířata. Jak se vám žije na venkově?
Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 33.
