Vladimír Kořen (50): Mám úctu ke všemu živému!
Odmala miluje přírodu. Ke vztahu k ní ho s bratrem vedl nejen tatínek, ale i dědeček. A vášeň k ní mu zůstala dodnes. Oblíbený moderátor Vladimír Kořen (50), známý například z pořadu Zázraky přírody v České televizi, je popularizátorem vědy a životního prostředí, za což získal i ocenění Česká hlava. Kromě toho je také učitelem a svého času se věnoval i politice. V osobním životě je zasloužilým tátou čtyř dětí – Magdalény (23), Karolíny (20), Václava (16) a Vladimíra (3), které má s manželkou Martinou (49). Ta je učitelkou a úspěšnou šachistkou. Vladimír nedávno vydal knihu svoji knižní prvotinu Řeka zázraků.
V Zázracích jste dokázal, že se nebojíte téměř žádné výzvy. Je něco, do čeho byste ale opravdu nešel?
„Nesnáším, když nemám věci pod vizuální kontrolou. Zavázané oči mne dokážou úplně rozhodit. Rozklepou se mi kolena. Je to moje slabost, na které budu muset ve třetí etapě svého života zapracovat. Štáb Zázraků přírody to ví a teď si mě při natáčení vychutnali. Však uvidíte.“
Co je pro vás osobně největší zázrak přírody?
„Zrození života, nejen toho lidského. Dvě buňky se potkají, jejich DNA se prolne a je z toho nový život. Fascinující okamžik. To, že jsme, je náhoda náhod. Mohly to být úplně jiné dvě buňky z miliard, jiný kód, jiný život, jiný jedinec…. Narození je prostě úžasné a mám úctu ke všemu živému. A věřím, že nás něco přesahuje.“
Není tajemstvím, že jste čtyřnásobným otcem. Povězte, jaký jste táta? A chtěl jste vždycky velkou rodinu?
„Chtěl jsem velkou rodinu. A je to u nás někdy až moc živelné a náročné na koordinaci. Každého něco trápí a rozkrájet se nemůžete. Jestli jsem dobrý táta, nevím. To se musíte zeptat dětí. Snažím se o to, ale někdy mi to nejde. Občas jsem prudký, někdy podrážděný, však to znáte. Ale od svého taťky mám zafixováno, že rodina a děti jsou to nejdůležitější.“
Podědily po vás či manželce děti některé aktivity?
„To víte, že ano. Nejstarší Majda je nesmírně pracovitá, má blízko ke světu médií a neuvěřitelně se směje. Karolínka je duše umělecká, nádherně maluje, navrhuje šaty. Vystudovala módní návrhářství na střední odborné a vyšší odborné škole, teď se dostala na krajinářskou architekturu na ČVUT. Vašek je šestnáctiletý student gymnázia. Teď posiluje, aby měl větší svaly než já. Což mu půjde snadno a rychle mě překoná, protože můj základní sval je pupek. Teď jsem ale začal běhat. (směje se) Všichni umí šachy po mamince. No a Vladík, to je objevitel světa.“
Se ženou jste se znali v podstatě celý život, dohromady jste se však dali až na vysoké, co bylo tím zlomem?
„Šachy. Hrál jsem je závodně jako kluk, pak jsem ale vyrazil za dobrodružnějšími výzvami. Na vejšce jsem ale znovu objevil jejich kouzlo. A taky kouzlo očí jedné šachové mistryně. My jsme se poprvé potkali jako děti na šachovém turnaji v Zaječicích, ale až na šachových večerech na vysokoškolské koleji jsem se stal obětí její propracované strategie, jak si mě získat. Zprvu jsem si tedy myslel, že jsem ji dobyl já… Šachistky jsou rafinované.“ (směje se)
Dáte si spolu někdy »partičku«?
„Hráli jsme spolu hodně ze začátku vztahu. Chtěl jsem ji strašlivě moc porazit, ale vůbec mi to nešlo. Teď u nás šachy zase vládnou, příprava na šachovou olympiádu v plném proudu. Je to zajímavý trénink.“
Kdybyste měl vybrat jeden koníček, který by to byl?
„Mně stačí málo. Sednout si třeba na břeh řeky a jen tak půl hodiny splynout s proudem. Pozorovat život, nezasahovat do něj a jen tak pohladit řeku po hladině.“
Je život, který žijete, takový, jaký jste si vysnil?
„Někdy jo a někdy ne. Jsem ale vděčný za každou vteřinu bytí.“
Celý rozhovor čtěte v tištěném APŽ číslo 32.
