Zdena (84) z Otrokovic už 27 let získává lidi do registru dárců kostní dřeně...
Její vnuk před mnoha lety onemocněl leukémií. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale Zdenu Wasserbauerovou (84) z Otrokovic to přimělo začít se zabývat problematikou dárcovství kostní dřeně. O té doby díky ní dostalo mnoho lidí novou šanci na život. Za 27 let dobrovolnické práce, osvěty a besed totiž získala do registru dárců kostní dřeně více než 35 tisíc dobrovolníků. Zásluhou jejího úsilí se tak desítky nemocných dočkaly potřebné transplantace. Přitom u nás každoročně potřebuje kostní dřeň kolem sto dvaceti pacientů.
Před 27 lety onemocněl leukémií můj vnuk Pavlík, který měl tehdy sedm roků. Na pokoji v Olomouci s ním ležel Honzík, jemuž bylo teprve dva a půl roku. Zatímco Pavlík nepotřeboval kostní dřeň, Honzík ano. Tehdy bylo v registru necelých 15 tisíc dárců, tedy velice málo. Honzík za dva roky zemřel. Vnuk se vyléčil. Řekla jsem si, že člověk má od života nejen brát, ale taky něco vracet. Z vděčnosti za to, že jsme o Pavlíka nepřišli, jsem proto začala s náborem dárců kostní dřeně. Chtěla jsem nějakého vhodného najít i pro Honzíka. Bohužel se to nestihlo,“ začíná svoje vyprávění paní Zdena, rodačka z Nedakonic u Uherského Hradiště. První nábor dárců kostní dřeně zorganizovala jako tehdejší účetní ve strojírně v Barumu. Z 500 pracovníků se jich přihlásilo380. „V roce 1997 jsem například do registru zapsala Karla Špačka, jenž kostní dřeň daroval o tři roky později Janě v Praze. Pomohl jí tak zachránit život. Rok předtím se mu narodil, v necelých sedmi měsících, syn. Neměl vyvinuté sítnice a nebylo ani jisté, že bude mentální zdravý. Karel se mi později přiznal, že byl vděčný za to, že mohl jít kostní dřeň darovat. Prý si řekl, že když zachrání někomu život, tak jeho Martin bude nakonec zdravý. A vyšlo mu to. V srpnu daroval kostní dřeň i jeho syn. Něco takového se mi do té doby ještě nestalo,“ líčí jeden z mnoha příběhů Zdena Wasserbauerová. Ten ji utvrdil v přesvědčení, že kdo udělá nějaký dobrý skutek a někomu pomůže, tomu se to v dobrém vrátí. I ona sama takovou zkušenost udělala před osmi lety, kdy měl znovu namále její vnuk Pavel. Ten se po studiích na filmové fakultě na Tchaj-wanu vydal na výlet do Vietnamu, kde však měl vážnou nehodu na motocyklu. Jeho život opět visel na vlásku. „Ukázalo se, že Pavlík musí být operovaný. Lékaři ve Vietnamu si na to ale netroufli. Tak ho bylo nutné dopravit do Thajska. Kvůli krvácení do mozku se muselo použít letadlo bez tlakové kabiny. Vnuka operovali až šest dnů po havárii. Nakonec všechno dobře dopadlo. Proto pořád říkám, a to i těm mladým, že kdyby jen úsměvem, dobrým slovem někomu pomohli, tak se jim to v dobrém vrátí.“
Těžká práce
Zatímco v počátku jejich náborů bylo v republice kolem 15 tisíc dárců, dnes jich je u nás 130 tisíc a ve světě přes 41 milionů. Zdena Wasserbauerová jich se svými spolupracovníky získala přes 32 tisíc! Darovat chodí v průměru každý sto dvacátý. „Je to ale pořád málo. Nejvíc mě mrzí, když jdou kolem rodiče, mají dvě zdravé děti a na naši žádost o registraci odpoví, že se jich to netýká. Vždy si pomyslím, kdyby věděli, jaké mají štěstí. Přitom nikdy neví, kdy mohou taky nějakého dárce potřebovat. Pokud se dárce hledá v rodině, potom šance, že ji bude moci darovat sourozenec je pouhých 25 procent. Pokud má někdo sourozenců více, potom samozřejmě existuje větší naděje. Nikdy ale není nic jisté,“ upozorňuje paní Zdena. V jejich náborových začátcích se při zápisu do registru odebírala ještě krev. Takže docházela na transfuzní oddělení ve Zlíně. Těm, co darovali krev, tak v případě zapsaní do registru dárců kostní dřeně vzali o zkumavku navíc. „Bylo to nevýhodné. Když jsem jezdila i po školách, fotbalových trénincích, tak se mnou musela vždy vyrážet kvůli odběru krve i zdravotní sestra. Před 17 lety se začaly brát minutové stěry z ústní dutiny. Stejně tak se kostní dřeň brala z pánevní kosti. Dnes je to hlavně z periferní krve, tedy jako v případě plazmy nebo krevních destiček. Napíchne se žíla, krev jde do separátoru a do druhé ruky se vám krev zase vrací. Separátor vychytá kmenové buňky, a to je všechno. Buňky se přitom obnovují za deset dnů bez ohledu na to, jaký způsob odběru si dárce vybere,“ popisuje, jak probíhá odběr. I když je to dnes tak jednoduché, bohužel, lidé jsou k možnosti přihlásit se do registru dárců kostní dřeně hodně laxní. „Je to, bohužel, smutný přístup. Mnozí mají třeba strach z bolesti. Zbytečně. Jediné, co mohou cítit, je vpich jehlou. Jsou ochotní třeba darovat do kasičky, ale dát kapku krve ne. Dokonce jsme požádali studující zdravotníky, jestli by nám někdo z nich nepřišel pomoci s náborem. Nikdo se nepřihlásil. A co vím, tak ani z vyléčených pacientů se nám nikdo neozval, že by se chtěl aspoň takto odvděčit,“ dodává Zdena Wasserbauerová.
Radostné chvíle - Nejen o těch čtěte v tištěném APŽ číslo 45.
Veronika (32) se zamilovala do jízdy na koloběžce - Na dvou kolech po Kubě!
Celý článek
