Veronika (32) se zamilovala do jízdy na koloběžce - Na dvou kolech po Kubě!
Její koloběžková kariéra začala v roce 2018 a od té doby projela už půlku světa. Veronika Jiříčková (32) si původně koloběžku pořídila jen na to, aby mohla dojíždět do školy. Jenže pak se stala pro ni nejen dopravním prostředkem, ale neodmyslitelnou součástí jejího života. Všechno to začalo před šesti lety, kdy se s koloběžkou vydala na svoji první expedici a to rovnou na Island. Od té doby projela tisícky kilometrů a na přelomu letošního roku podnikla zatím svoji nejdelší výpravu, a to na exotickou Kubu.
Veronika se narodila v Prostějově, kde trávila i dětství. Jako dítě příliš necestovala, jen jezdila hodně po táborech a pak s babičkou do Jeseníků. Vystudovala gymnázium Jiřího Wolkera a pak začala studovat na vysoké škole cestovní ruch. Tehdy se její život začal měnit. „Jak jsem nastoupila na vysokou školu, tak jsem začala strašně moc cestovat, protože jsem využila řady programů v rámci školy a výměnných pobytů,“ začíná své vyprávění Veronika. Většinou jezdila ale sama, protože její spolužáci, se kterými se kamarádila, s ní tuhle vášeň nesdíleli. Pak se dostala i k jízdě na koloběžce. Pořídila si nejdřív malou, aby si časově zkrátila dojezd mezi školou a kolejemi. „Koloběžkování mě ale okamžitě tak nadchlo, že už za pár měsíců jsem si pořídila koloběžku větší a pak ještě větší. A vzdálenosti se začaly prodlužovat. Nadchl mě nejen ten samotný pohyb, ale i to, jak na dospělé koloběžkáře kolemjdoucí reagují. Usmívali se na mě cizí lidi na ulici, občas se se mnou dokonce někdo dal i do řeči,“ říká s úsměvem mladá žena. Cesty s koloběžkou se u Veroniky začaly prodlužovat a nejdříve s ní zamířila na výpravy po České republice. Projela křížem krážem Moravu a část Dunajské stezky. Pak se ale odhodlala na mnohem větší výpravu.
První expedice
Psal se rok 2018 a Veronika se vydala na svou první expedici, a to rovnou na Island. Byla čerstvě po ukončení vysoké školy a původně měla namířeno úplně jinam. Jejím cílem bylo Irsko. „Vždycky mě lákalo cestování formou putování a můj velký sen bylo Irsko. Rozhodla jsem se tedy, že se vydám na výpravu právě tam. Jak už to u mě s plány bývá, skončila jsem ten rok někde úplně jinde, a to na Islandu,“ prozrazuje Veronika. Jenže bylo to náročnější, než předpokládala. Ze začátku to vypadlo, že si ukousla až příliš velké sousto. Jenže nechtěla se vzdát a dnes je za to vděčná. „Náročnější destinaci na první expedici si ani nedokážu představit. Počasí připomínající náš prosinec, teploty kolem 5 až 10 stupňů, velmi silný vítr, déšť, krvelační ptáci. Můj kamarád jednou poznamenal, že dodnes nechápe, jak jsem cestu přežila, a já mu musela dát za pravdu,“ vypráví dnes už se smíchem Veronika. Okouzlila ji ale tamní příroda, horké prameny a skvělí lidé, které na cestě potkala. „To všechno mi to vynahradilo a já jsem tomuto způsobu cestování naprosto propadla,“ přiznává. Cestovat s koloběžkou je přibližně to samé, jako když letíte s kolem. Jen na rozdíl od kola má jeden dlouhý pevný rám v kuse. „Měla jsem trochu obavy, aby se do letadla vůbec dostala. Koloběžka prochází rentgenem u nadměrných zavazadel. Musela jsem ji různě postrkávat, aby se tam vešla,“ líčí cestovatelka, která na Islandu strávila sedmadvacet dní. Hned první den to však vypadalo, že pojede pryč. Její plány se totiž začaly komplikovat. „Měla jsem v plánu začít západními fjordy a na sever jet, pokud mi zbude čas. Jenže na Islandu není veřejná doprava moc frekventovaná, protože tam žije málo lidí. A zjistila jsem, že kdybych měla dojet autobusy tam, kam jsem chtěla, trvalo by mi to tři nebo čtyři dny. Tak jsem si řekla, že to vezmu stopem. Stopování pak celkem šlo, do čtvrt hodiny mi vždy někdo zastavil. A hned v prvním autě mi pán povídá, že mají nejhorší léto v historii. Že v dubnu začalo pršet a ještě nepřestalo.“ Veronika to však i přes špatné počasí zvládla. Nakonec se podívala i do vysněného Irska, i když až o 4 roky později. Absolvovala také poutní cestu do Říma, jela podél polského pobřeží, projela Litvu, Maďarsko i Rakousko. Poslední expedice ji zavedla až do Karibiku.
Nouze o jídlo - Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 44.
