Bývalá učitelka Jiřina (70): Dát se k policii byla výzva!
Bývala profesorkou na gymnáziu. Pale ale přešla k policii, u které pracovala 25 let jako vyšetřovatelka a kriminalistka. Stála například u řešení kauzy Orlických vražd. Jiřina Hofmanová (70) je jednou z našich nejvýznamnějších kriminalistek, přitom ale stihla být i maminkou dvou dětí a dnes je také babičkou pěti vnuků. Nyní jí vyšla kniha Myšlenky zločince v české kotlině, ve které píše nejen o kriminálních případech, ale také o policejní práci těch, kteří se snažili zvýšit kvalitu vyšetřování nebo zavést do policejní praxe nové postupy, které se osvědčily léty praxe zahraničních policejních kolegů.
Cesta k policii
Po roce 1989 se rozhodla kantořinu opustit. „Prestiž a platy učitelů byly na samém dně. Po revoluci někteří, obvykle ti, kteří zbohatli neoprávněně, si stejně jako jejich děti mysleli, že když je demokracie, můžou si všechno dovolit, včetně požadavku na slušné známky bez znalostí. Vzpomněla jsem si i na tatínkova slova, že znechucený učitel by měl s profesí skončit,“ vysvětlila, co ji vedlo po 16 letech k odchodu z kantořiny. Po náhodném setkání s bývalou ředitelkou mateřské školy, která odešla pracovat k městské policii, se rozhodla, že to zkusí také. V té době potkala muže, který je dnes už třicet let jejím manželem. Přihlásila se do výběrového řízení k policii a představovala si klidné místo někde v laboratoři. Prošla úspěšně zdravotními i fyzickými testy. To, že ve fyzických testech byla lepší než mnozí uchazeči muži, připisuje své fyzičce, kterou získala nejen při rekonstrukci domu, ale i době, kdy si přivydělávala na sportovní škole. Místo v laboratoři ale nebylo volné a personalista jí nabídl místo vyšetřovatele a když souhlasila, zakrátko jí výběrové řízení předčasně ukončil. Jako důvod uvedl, že překročila věk 35 let a že ministr vnitra přestal udělovat výjimky na právnické vzdělání, které bylo jedním z předpokladů zařazení na pozici vyšetřovatele. Protože neměla co ztratit, napsala dopis ministru vnitra. „Tehdy byl ministrem vnitra pan Sokol, nyní velice známý advokát. Napsala jsem něco v tom smyslu, že věk už bohužel nezměním, ale že by byl strašně moc hodný, kdyby mi výjimku na právnické vzdělání ještě udělil, protože mám mnoho zkušeností, které se mi při práci u policie mohou hodit a které bych mohla uplatnit. Že si doplním právnické vzdělání a že samozřejmě vím, že se budu muset hodně učit a udělám všechno pro to, abych nezklamala,“ popisuje stručně obsah dopisu adresovaný ministrovi. Jak se ukázalo, výjimky na právnické vzdělání pro vyšetřovatele ministr nezrušil, jenom personalista nechtěl ženy u policie a celou věc si zkrátka vymyslel. Dostala tedy šanci výběrové řízení dokončit. Po úspěšně splněných psychotestech dostala nabídku pracovat na Krajském úřadu vyšetřování Středočeského kraje na odboru obecné kriminality. Psal se 1. březen 1992. Měla jen mlhavé představy o rozsahu práce, která se na mnoho dalších let stala středobodem jejího života. Díky osobnímu zážitku, kdy se obětí loupežného přepadení stal její syn, měla ale jasnou představu o tom, jaký by měl být přístup vyšetřovatele k obětem a rodinným příslušníkům oběti. „Když se syn vracel po víkendu noční tramvají domů, přepadla ho parta Romů. Do krve ho zbili, jen aby mu mohli ukrást cestovní tašku. Nikdo z cestujících synovi nepomohl, buď spěšně z tramvaje vystoupil, nebo přestoupil do vagonu s řidičem. Když jsem se dostala k vyšetřovateli případu, ten mi tvrdil, že jsem to já, matka oběti, která musí dokázat, že syna zbili jen kvůli tomu, že se chtěli dostat k jeho věcem,“ líčí. Nové zaměstnání ji přivedlo na cestu poznávání násilí mezi lidmi a na cestu snahy o zkvalitnění policejní práce, aby dopady na oběti a jejich rodinné příslušníky byly co nejmenší.
Nemohla spát
Na začátku policejní kariéry musela projít vstupním kurzem pro vysokoškoláky a složit zkoušku z trestního práva a kriminalistiky. Přímý nadřízený ani kolegové zpočátku nevěděli, co od ní mohou očekávat a svoje místo mezi nimi či jejich respekt si musela nejdřív zasloužit. „Vzpomínám na ty začátky, kdy mě kolegové brali jen jako figuranta. Po několika málo týdnech se ale všechno změnilo,“vypráví paní Jiřina. Se ženami jako vyšetřovatelkami neměli mnoho zkušeností ani protřelí kriminálníci a jejich despektu využívala při taktice výslechu. Začala mít při vyšetřování jednotlivých případů úspěchy, protože ze školství byla zvyklá se na každou aktivitu řádně připravit. K vyšetřování vražd se dostala po několika měsících a poznala, že práce, pro kterou se rozhodla, nebude procházka růžovou zahradou. Díky empatii a obrazotvornosti si představovala okamžiky, které zažívá oběť při útoku násilníka, dovedla se vcítit do zoufalství, když oběť zjistí, že nenávratně nastávají její poslední chvíle života. „Nemohla jsem spát. Člověk usne, probudí se za tři hodiny a mozek, který jede na plné obrátky, vám nedovolí opět usnout. I ve dne jsem často potřebovala mít kolem sebe klid, aby na mě vůbec nikdo nemluvil. O svých zážitcích jsem doma ani mluvit nemohla. Ten stres se ale stal jakýmsi hnacím motorem, který vás žene dál, nutí přemýšlet, jak vše udělat lépe, aby se něco podobného, jako je třeba aktuální vražda, už nemohlo opakovat,“ líčí Hofmanová pocity, které u policie prožívala. Když začala dělat na těch nejzávažnějších zločinech, pro policistku, která byla i mámou, to bylo neskutečně náročné. „V okamžiku, kdy pachatel zjistí, že to, co vám řekl, už nemůže vzít zpátky a může za to být i odsouzený, dostane zlost a může naplánovat odplatu,“ vypráví o situacích, kterými také procházela. Někdy musely děti i odejít z domova, než bylo potenciální nebezpečí hrozící matce zažehnáno. Obrovský stres a napětí, které prožívala při vyšetřování, se musel zákonitě někde projevit. „Snažíte se od napětí oprostit, protože jinak skončíte s psychickými problémy. Ještě štěstí, že u mne to odnesl jen pohybový aparát, i když problémy s koleny nebo páteří nejsou ničím příjemným,“vysvětluje Hofmanová. Do nebezpečí se může vyšetřovatel dostat také díky lajdáctví kolegů. „V jednom případě se mi stalo, že kolegové neudělali u podezřelého z pokusu o vraždu osobní prohlídku. Když jsem ho vyslýchala a zeptala se, jakou použil ke střelbě zbraň, vytáhl funkční a nabitou pistoli beze slova z kapsy a položil ji přede mne na stůl. Ve mně by se krve nedořezal,“ popisuje vyšetřovatelka děsivé okamžiky. Hodně jí pomáhalo dívat se na odlehčeně zpracované detektivky.
Dokonalý systém - Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 39.