Jiřina (70) bývala učitelkou, pak řešila ty nejhrůznější násilnosti jako vyšetřovatelka...
Bývala profesorkou na gymnáziu. Pale ale přešla k policii, u které pracovala 25 let jako vyšetřovatelka a kriminalistka. Stála například u řešení kauzy Orlických vražd. Jiřina Hofmanová (70) je jednou z našich nejvýznamnějších kriminalistek, přitom ale stihla být i maminkou dvou dětí a dnes je také babičkou pěti vnuků. Nyní jí vyšla kniha Myšlenky zločince v české kotlině, ve které píše nejen o kriminálních případech, ale také o policejní práci těch, kteří se snažili zvýšit kvalitu vyšetřování nebo zavést do policejní praxe nové postupy, které se osvědčily léty praxe zahraničních policejních kolegů.
Už v mládí sledovala ráda detektivky, nikdy ji však nenapadlo, že jednou bude vyšetřovat násilné a sexuálně motivované trestné činy a bude vyslýchat násilníky a vrahy. „Tatínek byl učitelem a mě v dětství ani nenapadlo, že bych dělala něco jiného. Věděla jsem, že kantořina je psychicky náročná, a i když člověka baví, může se na něm také pěkně podepsat,“ začíná vyprávění rodačka z Chlumce nad Cidlinou s tím, že právě tatínek byl ten, který ji v životě nejvíc ovlivnil. Byl také ochotník a naučil ji něco, co později využívala ve své profesi vyšetřovatelky. „Učil mě představivosti, spojovat pojmy a situace s mentálními obrazy, učil mě cvičit intuici, stresové situace dokázal vyobrazit s nadhledem tak, aby to nebolelo. Naučil mě asertivnímu chování,“ pokračuje Jiřina Hofmanová. Když studovala na střední škole, zasáhl ji snímek z roku 1960 Pramen panny o brutálním znásilnění a následném zabití dívky třemi zdivočelými pastevci v horách, který tehdy zhlédla v rámci studentského filmového klubu. „Ve filmu mladinkou a důvěřivou dívenku brutálně znásilnili a následně zavraždili tři špinaví vagabundi. Otec oběti vrahy odhalil a smrt dcery krutě pomstil. Na místě, kde dívka zemřela, vytryskl pramen vody a otec jako odčinění svého hříchu postavil na tom místě kapličku. Ten film je tak silný, že jsem do současné doby neměla sílu si ho pustit znovu,“ vysvětluje legendární vyšetřovatelka.
Oblékla montérky
Od 15 let si s bratrem musela přivydělávat brigádami, neboť peněz v rodině nebylo nazbyt. „Šest let od dubna do října jsem dělala průvodkyni na zámku nebo jsem tam pracovala jako uklízečka. Vzala jsem si tepláky a šla umýt na zámku okna,“ směje se a pokračuje: „To mě naučilo, že když je nějaký problém, tak se musím sama přičinit o jeho řešení. V době, kdy jsme rekonstruovali dům, abychom měli svoje bydlení, jsem si oblékla montérky a tři roky jsem dělala přidavače zedníkovi, obsluhovala jsem míchačku, nosila jsem pytle s cementem nebo skládala uhlí.“ Po ukončení Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy učila v Novém Bydžově, manžel pracoval v Praze a vracel se domů na víkend. Po čase se však jejich manželství rozpadlo a byla na dvě děti sama. Jiřina odešla do Prahy na gymnázium se sportovní školou Nad Štolou, kde učila chemii a biologii a na základní škole přírodopis. Protože jí jako samoživitelce finance nestačily, vzala si tedy ještě vedlejší práci na krátký úvazek. „Přijala jsem nabídku, abych vedla rehabilitační cvičení pro malé žáčky, kteří začali mít problémy s páteří díky špatně odpruženým žíněnkám,“ říká. Škola zařídila i malou masérnu, a tak si musela udělat navíc i masérský kurz. Tam se setkala s jedním mužem, o němž tehdy netušila, že s ním bude mít co do činění v souvislosti s vraždou. „Tenhle muž dával rád na odiv své svaly, vždy se hlásil jako figurant, když jsme se učili jednotlivé masérské hmaty. Všechny nás svým chováním zaujal a mě tehdy vůbec nenapadlo, že za několik let budu držet v ruce jeho lebku. Byl totiž první obětí orlických vrahů, které jsem posléze vyšetřovala. Opět se mi potvrdilo, že se v životě pohybujeme v jakési vzestupné spirále a potkáváme se opakovaně s lidmi, kteří nás něčím ovlivnili nebo jsou pro nás něčím významní. Po letech třeba čistě náhodou potkáte bývalého studenta, který vám nyní jako lékař poskytne nejen lékařskou, ale i morální podporu při řešení zdravotních problémů,“ líčí svoje zkušenosti paní Jiřina.
Cesta k policii - O té čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 39.
