Dana (49) z Prahy zůstala po úrazu na vozíku!
Již odmala byla velmi aktivní a sport se stal nedílnou součástí jejího života. V roce 2009 ji však nešťastná událost upoutala na invalidní vozík a od základu změnila její život. Dana Selnekovičová (49) se ale nevzdala, překonala náročné období po úraze a poměrně rychle se sžila s novou situací. Našla si smysluplnou práci, začala hrát profesionálně curling a dokonce se vrátila k jezdectví.
aní Dana je rodilý Pražan a v hlavním městě žije celý život, nicméně, jak sama říká, geny po předcích statkářích ji stále pobízí ven, do otevřené krajiny a přírody. „Jako dítě jsem asi jako většina milovala zvířata, na chatě jsem chodila k sousedům krmit a venčit, na louce jsem chytala do krabičky různé pavouky a brouky. Myslela jsem si, že budu veterinářem,“ uvádí. Už od mala hodně sportovala, nejdříve závodně plavala, ve 14 letech pak přesedlala na koně, kteří jsou její vášní dodnes. „U koní jsem trávila hodně času, ale jezdila jsem hlavně rekreačně. Občas jsem vyjela i na závody, což bylo ale spíš pro radost.“ Po základní škole vystudovala Střední ekonomickou školu, obor všeobecná ekonomika, a po maturitě začala pracovat jako účetní i na dalších pozicích, později se vdala a stala se mámou. Když byli její dvě děti ještě malé, stal se jí úraz, který jí obrátil život naruby. Při obyčejném dovádění na trampolíně dopadla ze salta tak nešťastně, že si poškodila míchu. Dva měsíce pak strávila na spinální jednotce v nemocnici Motol, kde absolvovala dvě operace, další čtyři měsíce pobyla v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Tehdy ještě doufala, že se opět postaví na nohy, ale zázrak se nakonec nekonal. „Já si většinou moc špatných zpráv nepouštím k tělu, trvá mi to, než mi dojde, že je to opravdu vážné. Stejné to bylo i po úraze, dlouho jsem si nechtěla připustit, že chodit už nebudu, a myslela si, že vše se dá vycvičit a překonat. Čas ale pomáhá překonat snad všechno, zvykla jsem si,“ vysvětluje.
Náročné období
Od nešťastné události Dana Selnekovičová necítí nohy a nemůže s nimi hýbat, pohybuje se pomocí vozíku. To jsou podle ní ale věci, které jsou vidět zvenčí, ve skutečnosti je s touto diagnózou spojeno ještě mnoho dalších neviditelných komplikací. „Někdy je hůř, někdy lépe, to asi skutečně vystihuje život s handicapem, a to jak fyzicky, tak psychicky. Třeba taková drobnost, když nejede výtah a vy se prostě nemůžete dostat z domova. Prognóza je samozřejmě vždy nejistá, nikdo neví, ale sama cítím, že i kdyby lékaři nyní objevili způsob, jak míchu napravit, tak nohy už nikdy nebudou takové, jako bych si přála.“ Velkou motivací dát se po úrazu dohromady pro ni byly její dcery. Ta starší tehdy právě nastoupila do první třídy a mladší do školky, což je samo o sobě náročné pro jakoukoli mámu, natož pro tu, která je čerstvě upoutaná na vozík. „Jak jsem zmínila, trvalo mi opravdu dlouho, než jsem se s následky úrazu vyrovnala. Ale jako maminka s malými dětmi jsem neměla čas se litovat a musela jsem fungovat hned, to mi hodně pomohlo. Život je samozřejmě jiný, dělám všechny věci vsedě a něco prostě nejde, ale člověk se přes různé zkušenosti a pokusy stejně vrací tam, kde byl před úrazem, chce dělat stejné věci, i když nyní už jinak. Paradoxně nám paraplegikům nechybí možnost si stoupnout, ale chybí nám možnost dělat ty věci, které máme rádi. Jak říká můj kamarád vozíčkář: »Je lepší dobře sedět než špatně stát“«. Dana, vyzbrojena velkou vůlí a houževnatostí, a také za velké podpory rodiny a okolí, se poměrně rychle sžila s novou situací a mohla být opět mámou na plný úvazek. A nejen to…
Splněný sen
Poprvé po úrazu usedla paní Dana do koňského sedla už během svého rehabilitačního pobytu v Kladrubech. Ale tomu, že by se mohla jednou k jezdectví vrátit, tehdy příliš nevěřila. „Můj prvotní pocit na koni byl spíš rozpačitý. Chyběla mi jistota nohou, nevěděla jsem, jak si sednout, jak najít potřebnou stabilitu. Opravdu jsem si myslela, že to nepůjde, že můj handicap je s tímto sportem neslučitelný,“ vzpomíná. Během následujících let se přeci jenom ke svému koníčku vrátila, a to především díky svým odhodlaným přátelům »koňákům«, kteří jí pomáhali, aby se mohla krůček po krůčku zlepšovat.
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 37.
