Koučka Lucie Königová (47) z Prahy: Štěstí není jen pro vyvolené!
Její život se zdál zvenčí naprosto idylický a také ona si dlouho myslela, že má vše, po čem vždy toužila. Manžela, který dokázal zajistit rodinu, dvě úžasné děti, nový dům i dobře placenou práci. Jenomže v hloubi duše se Lucie Königová (47) stále cítila prázdná, nepochopená a sebe potlačená. A pak přišla vážná nemoc, díky které pochopila, že pokud chce být skutečně šťastná, musí zcela změnit přístup k sobě i svému okolí. Její cesta zpátky k sobě se sice neobešla bez ztrát, ale rozhodně stála za to…
Lucie pochází z Prahy, kde chodila na základní školu a později na střední ekonomickou školu. V dětství a dospívání prošla několika kroužky, od atletického přes sbor a pionýra až po novinářský, ne všechny ale byly její »srdcovky«. „Na atletiku jsem chodila kvůli ségře, na sbor kvůli tátovi, který kdysi zpíval, ale ani jedno mě vyloženě netěšilo. Vždycky mě to táhlo spíš ke kreativním činnostem, jenže rodiče neuměli rozvíjet můj potenciál. Sami nedělali profesně to, co je naplňuje. Jeli v nastavení, co se musí – a co je potřeba,“ vysvětluje Lucie. A dodává: „Kopírovali totiž převzaté vzorce ze svých původních rodin. Tedy že rodič má vždy pravdu a děti musí být hodné a poslouchat autoritu, která ví vše nejlépe.“ Jako malou ji prý nejvíce bavilo hrát si na paní učitelku. Vyskládala si v pokoji plyšáky do řady, dávala jim úkoly a známkovala je. Později ráda cokoli organizovala a snažila se věci zlepšovat, ať ve škole nebo v kroužících. „Měla jsem také velkou potřebu povídat si s lidmi, zajímaly mě jejich osudy. Jenže tak často mi doma říkali »nebuď zvědavá, budeš brzo stará«, až jsem se ptát přestala a začala se ze svých myšlenek vypisovat.“ Od svých dvanácti do osmnácti si vedla deníčky, do kterých si zaznamenávala nejen to, co právě zažívala ve vnějším světě, ale také své myšlenky, radosti a bolesti. Pomáhala jí to lépe porozumět sama sobě, zároveň to pro ni byl i určitý útěk z reality. „Cítila jsem se nepochopená, ať v tom, jaká jsem, nebo v tom, co bych chtěla. Přišlo mi také, že jako žena nemám hodnotu, což mě pak pronásledovalo ještě mnoho let. Moje maminka si totiž moc přála kluka, ale u nás v rodině jsme byly až do mých devíti let samé holky – mám tři sestry a plno sestřenic. Když se pak narodil brácha, vnímala jsem rozdíl v přístupu rodičů k nám – a k němu. A psaní pro mě byl způsob, jak se s tím vším nějak vyrovnat.“ Po maturitě chtěla Lucie původně pokračovat ve studiu na vysoké škole, ale jak dnes sama říká, na práva ani na »ekonomku« se naštěstí nedostala. Měla díky tomu možnost odjet do světa. Vyzkoušet si život v cizině ji lákalo už dlouho, dokonce uvažovala nad tím, že by se usadila někde jinde než v Čechách. „Odjela jsem ještě před prázdninami, trávit je tady pro mě byl zbytečně ztracený čas. Rok jsem působila v Německu jako au-pair a poté jsem ještě na půl roku odjela do Spojených států, kde jsem přes naše vzdálené příbuzné v Coloradu sehnala brigádu v hotelovém resortu. Byly to skvělé zkušenosti, ale zároveň jsem zjistila, že cestování je fajn, nicméně žít chci u nás,“ uvádí.
Vážná nemoc
Se svým prvním mužem se seznámila, když jí bylo dvacet, už po dvou letech se vzali. Za další dva roky se jim narodila dcera a začali stavět dům, o tři roky později přibyl do rodiny syn. „Nabralo to tempo, ale pro mě byl ten vývoj přirozený. Po vzoru svojí maminky jsem v sobě měla zakódované, že role mámy je pro ženu přímo vrchol kariéry. Nicméně časem jsem začala cítit, že spousta věcí v mém životě není zrovna ideální. Že sebe stále potlačuji, že nedělám práci, která mě naplňuje, a že ani moje manželství není v pořádku. A chtěla jsem sebe i náš vztah s mužem »uzdravit«.“ Jenže čím více se Lucie snažila prosazovat, tím méně byla tolerantní k manželově žárlivosti, výbušnosti a také k jeho oblibě alkoholu. A tím více se jeho agrese stupňovala. Vše pak vyvrcholilo na jaře 2007, kdy ji fyzicky napadl. A když se k tomu ještě v létě přidala náhlá nemoc, došlo jí, že je to velké varování od života. „Měla jsem horečky, které jsem tak intenzivně srážela léky, až jsem si zhuntovala játra, což mě na dva měsíce naprosto zastavilo. Nikdy se nepřišlo na to, co bylo příčinou vysokých teplot, ale já jsem přesvědčená o tom, že už mi i tělo dalo jasně najevo »stopku«." Téhož roku na podzim se začala pomalu fyzicky a psychicky sbírat, postupně se učila vymezovat vůči svému okolí a naslouchat svým potřebám. A rozhodla se, že půjde dálkově studovat vysokou školu, obor andragogika. To bylo v roce 2009 a o rok později se ocitla na pomyslné pracovní křižovatce. „V té době jsem už 14. rokem, s menšími pauzami na mateřské, pracovala v nadnárodní společnosti. Najednou mi ale moje práce přestávala dávat smysl, zvlášť když jsem se z manažerské pozice, jejíž náplní byla práce s lidmi, dostala do vyššího managementu. Všechny ty porady a reporty mi připadly tak zbytečné! Totálně jsem vyhořela a věděla jsem, že musím pryč,“ popisuje Lucie. Dala výpověď a přihlásila se na úřad práce. Vůbec přitom nevěděla, jakým profesním směrem by se měla vydat, jen si slíbila, že její další práce musí vytvářet nějakou trvalou hodnotu. Po několika pohovorech, opět v mezinárodních společnostech, si uvědomila, že hledá ve špatných vodách. „Pak jsem jednoho dne narazila na inzerát, který mě zaujal. Hledali v něm kouče, ale to hlavní, co získalo mou pozornost, byla hesla jako »rozvoj potenciálu člověka« nebo »pomoc k trvalé změně«. Okamžitě jsem věděla, že je to ono. Ke studiu andragogiky na vysoké škole jsem si přidala i koučovací výcvik a postupně se pustila do praxe. Provázet lidi na cestě seberozvoje je pro mě nesmírně naplňující.“
Celý příběh čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 38.