Jiří (39) se po autonehodě vrátil do života a získal medaili na paralympiádě!
Odmala byl velmi aktivní a jeho velkým koníčkem byly bojové sporty. Ještě jako sedmnáctiletého kluka ho však vážná autonehoda upoutala na invalidní vozík a od základu změnila jeho život. Jiří Suchánek (39) se ale nevzdal, a i navzdory nepříznivým prognózám, se stal v podstatě soběstačným. Našel si práci a začal se angažovat v mnoha činnostech pro jiné hendikepované. Náhoda ho také přivedla ke stolnímu tenisu, ve kterém platí za jedničku mezi hendikepovanými sportovci, a to nejen u nás, ale i ve světě.
Jiří pochází z Mlékojed, malé vesnice u Neratovic, odkud se ve dvanácti letech s maminkou a mladší sestrou přestěhoval do nedaleké vesničky Chlumín. V dětství nebyl nijak vyhraněný, bavilo ho od všeho kousek. Nejraději prý hlavně lítal venku a vymýšlel různé lumpárny, ale měl i řadu koníčků. „Věnoval jsem se rybaření, hrál jsem fotbal na pozici obránce. Poslouchal muziku, jsem asi takový ten klasický »kabátovec«. Mou velkou zálibou byly bojové sporty. Nejvíce mě bavilo judo a doplňkově aikido. Nemyslím si, že jsem měl nějaké sny nebo cíl, kam chci směřovat. Vždy jsem žil spíš silou okamžiku,“ vzpomíná Jiří. Po základní škole nastoupil na Střední odborné učiliště v mladoboleslavské Škodovce. Tady po absolvování dvou ročníků oboru Strojní mechanik pro stroje a zařízení začal třetí, ale po čtrnácti dnech kvůli vážným následkům po autonehodě studium přerušil. Původně na dva roky, s vidinou, že poté zase usedne do lavic. „Můj zdravotní stav se sice o mnoho zlepšil, ale nebylo to k návratu zpět, a tak jsem studium ukončil. Jsem tedy nevyučen a mám jen základní vzdělání,“ dodává.
Osudná nehoda
K osudné autonehodě, která mu obrátila život naruby, došlo 19. 9. 1999. Bylo mu teprve 17, když kvůli mladické nerozvážnosti, kdy bez řidičského oprávnění, navíc pod vlivem alkoholu, nezvládl řízení auta a skončil s ním na střeše. Utrpěl při tom poranění páteře v oblasti 5. a 6. krčního obratle s následným ochrnutím všech čtyř končetin. Z místa ho odvážel vrtulník a po několikaměsíčním pobytu v Traumacentru v Liberci ho jako zcela ležícího pacienta přeložili do Hamzovy odborné léčebny v Luži nedaleko Chrudimi. Odtud po půl roce zamířil k dalšímu pobytu, a to v pražském Centru Paraple. „Upřímně, to, co se stalo, jaké následky mě čekaly, co bude dál, mi docházelo postupně. V sedmnácti letech to asi člověku úplně nedochází. Chápe, že se něco stalo, že nehýbe rukama, nohama, má problém s vyprazdňováním a další komplikace, ale to, co se bude dít dál, přichází postupně. Hlavně, když se vrátí po dlouhé době domů a zkouší se vrátit co možná nejblíže k době před úrazem. V tu chvíli zjistí, že bude opravdu vše naprosto jinak.“ Úraz mu vzal velmi mnoho, vlastně vše, co většina lidí bere jako samozřejmost, přičemž na prvním místě svobodu pohybu a spoustu aktivit, která doba nabízí. Přišel také o možnost dokončit učiliště a realizovat se v oboru, který ho v začátku nebavil, ale nakonec ho pohltil. Znamenal pro něj i rozchod s přítelkyní z vedlejší vesnice. „Vlastně ani nevím, co přesně jsem k ní tehdy v sedmnácti cítil, ale byla tu prostě holka, která mě chtěla, a já ji »poslal k vodě«. Bylo to ode mě nefér, ale tenkrát jsem s ochrnutím od prsou dolů, na plínách, dýchacím přístroji a absolutně nesamostatný nevěděl, co vlastně bude. Dnes vím, že to byla hloupost a vždy, když ji vidím, říkám si, jaký jsem byl hlupák.“
Hledání práce - O tom a dalších událostech v jeho životě čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 7.