Účastnice show Dream Team: Mistři dílny Lída García (51) dokázala postavit dům!
Je to živel, který chvíli neposedí! Doma jí říkají Karle, protože bez mrknutí oka zvládá všechny mužské práce. Lída García (51) patří k těm málo ženám, které si vlastníma rukama postavily dům. A to i přesto, že ji zbrzdil vážný úraz. Stačilo pár centimetrů a vše mohlo skončit tragicky. Nyní Lída září v novém kutilské soutěži Dream Team: Mistři dílny a plní si sen.
Je vyučenou prodavačkou, posledních pět let ale pracuje jako obsluha myčky aut. „Chvilku po škole jsem vystřídala spoustu různých prací. Od servírky přes pokojskou až po distribuci kávovarů a práci v kavárně. Tam mě to bavilo, dokonce jsem jednou vyhrála nějakou soutěž v přípravě kávy,“ vzpomíná Lída. I když její jméno zní cizokrajně, kořeny v zahraničí nemá, vyvdala ho. „Zamlada jsem se zamilovala do salsy a chodila ji nadšeně tančit. Na parketu jsem se jednou potkala s tanečníkem z Kolumbie a byla z toho láska jako trám,“ vypráví. Vzali se, Lída vyvdala příjmení, narodila se jim dcera. Po pár letech to ale přestalo klapat a rozvedli se. Nechtěla, aby dcera měla jiné příjmení, a tak se ke svému dívčímu nevrátila. García navíc znělo dobře. Velká láska jí do života přišla ještě jednou. Tentokrát šlo o Čecha, dokonce o patnáct a půl roku mladšího! „Poznala jsem ho na jednom pracovním teambuildingu, kam se mi nejdřív vůbec nechtělo. Ale šéf mě přemluvil. A když jsem tam pak viděla při večerní zábavě takového fešáka, tak jsem ho šla vyzvat k tanci. A bylo to,“ vzpomíná Lída. I podruhé za vše mohly taneční rytmy. Nyní jsou spolu už několik let, narodil se jim syn. Zatím se nevzali, avšak před pár lety se rozhodli, že si společnými silami postaví dům. „Dlouho jsme bydleli po různých bytech a pronájmech. A dokud jsme měli jen mou dceru, vždycky jsme se vešli. Ale když jsme se rozhodli mít ještě společné dítě, bylo jasné, že chceme jít do vlastního,“ říká. Oba milovali dřevo, a tak si místo svatby společně vzali hypotéku a začali budovat srub. A to od základů, vlastníma rukama.
Drsný pád
Objednali si pouze kulatinu, pak už vše, co následovalo, byla jejich práce. „Připravovali jsme základovou desku, kopali sklep, pokládali střechu, kulatinu brousili a lakovali. Vnitřní práce, samozřejmě, byly také na nás. A tak jsem pokládala dlažbu, stavěla vnitřní příčky, vyráběla většinu našeho nábytku,“ líčí Lída. To, co zvládla, by jí mohl závidět lecjaký muž. Jenže stačilo málo a těžká práce na domě si mohla vybrat svou daň. Jednoho dne ji zastavil vážný úraz. „Udělala jsem si dokonce výlet do nemocnice vrtulníkem,“ vzpomíná Lída na osudný den. „Veškerou kulatinu našeho srubu bylo potřeba ručně obrousit. Pracovala jsem na tom flexou (úhlová bruska – pozn. red), a když už jsem byla na poslední stěně, asi dva metry od konce domu, podjely mi štafle.“ Bohužel tak nešťastně, že na ně spadla ze čtyřmetrové výšky. V ruce držela zapnutou flexu, která jí spadla na obličej. „Jediné moje štěstí bylo v tom, že jsem k broušení používala jen nástavec připnutý na sucháč, takže mi flexa neprořízla lebku. Spadla mi těsně pod levé oko. Sama si toho z pádu moc nepamatuju a znám to jen z vyprávění. Přijely prý sanitky, ale lékaři se báli možného vnitřního krvácení kvůli pádu z velké výšky. Takže volali nakonec ten vrtulník,“ vzpomíná. Ač to tak zpočátku nevypadalo, všechno dobře dopadlo. Vnitřní krvácení se nepotvrdilo a obě zlomená zápěstí jí brzy srostla. „Jen jsem byla pár týdnů jako malé dítě, které se nemůže ani samo najíst nebo si dojít na záchod. To jsem byla moc vděčná, že mám tak báječného partnera a postaral se o mne,“ dodává.
Celý příběh čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 4.
