Nikol a Petra onemocněly leukémií, dnes žijí díky dárcům!
Leukémií u nás ročně onemocní stovky pacientů. Často jsou mezi nimi mladí lidé, a dokonce i děti. Jejich život přitom většinou závisí na dobré vůli úplně cizího člověka, který daruje kostní dřeň. V situaci, kdy v bolestech bezmocně čekaly na svého dárce, se ocitly i Nikol s Petrou. Jejich příběhy skončily šťastně, obě si teď mohou zase naplno užívat života. Pro každého čtvrtého pacienta se ale jeho dárce nikdy nenajde…
Nikol: Dnes si váží maličkostí
Dnes osmnáctiletá Nikol Revayová z Olomouce poprvé onemocněla leukémií, když jí byly tři roky. „Z té doby si toho moc nepamatuji, ale rodiče mi říkali, že mě bolely nohy a přestala jsem chodit,“ popisuje své příznaky statečná slečna. Tehdy jí ještě pomohla chemoterapie. Když se ale zákeřná nemoc za tři roky vrátila, léčba už úspěšná nebyla. „Byly jsme tehdy s mámou na kontrole a lékaři jí řekli něco ve smyslu, že se to vrátilo,“ vzpomíná Nikol. „Přijely jsme domů, maminka mě uložila do postele, pustila mi pohádku. Potom brečela a pořád někomu volala. Nevěděla jsem, co se děje, proč je tak smutná…“ Ukázalo se, že život může Nikolce zachránit jedině transplantace kostní dřeně. Začal se hledat vhodný dárce – nejprve mezi rodinnými příslušníky. Žádný z příbuzných se s Nikolčiným krevním profilem neshodoval, a tak zbývala poslední možnost: Registr dárců kostní dřeně.
Učila se znovu chodit
Hledání dárce naštěstí netrvalo dlouho, našel se už po měsíci. „Pak mi rodiče oznámili, že musím do Prahy do Motola. V sedmi jsem to vnímala víc než ve třech letech, a tak se mi do nemocnice samozřejmě nechtělo,“ dodává Nikol. Na pobyt v motolské nemocnici nemá příliš dobrých vzpomínek. Téměř tři měsíce neviděla své rodiče. Navštěvovat ji směla jen babička, která s ní v Motole bydlela. Vždy ji proto potěšily dárky od spolužáků, kamarádů i zcela neznámých lidí. „Dozvěděla jsem se také, že pro mě byly pořádány různé benefiční koncerty. Jeden z nich zařídila paní učitelka Kropáčková, která mě učila už od školky hrát na flétnu,“ usmívá se sympatická dívka. Po transplantaci následovala dlouhá rekonvalescence, během níž se Nikol musela znovu naučit chodit a bojovala i s nechutí k jídlu. „Rodiče mi tehdy slíbili, že když začnu jíst, koupí mi pejska. To byla velká motivace,“ říká dívka, jíž se teď po zahradě prohání krásný strakatý voříšek.
Skromné plány do budoucna
Před nedávnem se Nikol setkala se svou dárkyní Lenkou, která jí zachránila život. Na moment, kdy si s ní poprvé podala ruku, asi nikdy v životě nezapomene. A přestože od transplantace uplynulo už deset let, při otázce, zda je už zcela vyléčená, si stejně pro jistotu zaklepe na dřevo. „Nikdo vám neřekne, že jste úplně zdravá,“ doplňuje na vysvětlenou. „Hodně lidí mi tvrdí, že mě leukémie posunula mentálně dopředu. Asi mají pravdu – vždy jsem měla jiné priority než mí vrstevníci.“ A jaké sny to momentálně jsou? Po maturitě, která ji na pedagogickém lyceu čeká už příští školní rok, by se Nikol chtěla dostat na psychologii na brněnskou Masarykovou univerzitu.
Příběh Petry a to jak můžete pacientům s leukémií pomoci i vy, čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 13.