Inna Václavová je ženou mnoha tváří: Na moři se jí překrásně píše!
Výsadkářka, skydiverka, paragliderka, jachtařka, potápěčka, cestovatelka, novinářka, spisovatelka, módní návrhářka a v neposlední řadě i matka. Vyjádřit stručně, kdo je, co dokázala a čím se Inna Václavová zabývá, je téměř nemožné. Jisté však je, že stojí za to poznat tuto zajímavou ženu, která naprosto klame zevnějškem, trochu zblízka…
Váš život je hodně spjatý s adrenalinovým sportem. Kde se to ve vás vzalo?
„Všechno začalo v dětství. Dostala jsem od rodičů dětskou kosmickou encyklopedii. Byla jsem uchvácena krásou vesmíru a rozhodla se stát kosmonautem. Přečetla jsem, že všichni kosmonauti začínali v aeroklubu, a tak moje první kroky vedly právě tam. V 14 letech mě přijali do parašutistického výcviku, v 15 jsem udělala první seskok.“
Nebála jste se?
„To víte, že ano. Když se ve výšce tisíc metrů otevřely dveře letadla a já jsem zahlédla velké průzračně prázdno, dostala jsem strach. „Rozmyslela jsem si to“ zakřičela jsem na instruktorku. „Pozdě!“ dostalo se mi odpovědi a ve chvíli jsem letěla volným prostorem, snažíc se vzpomenout, kde se padák otvírá.“
Ale nakonec jste si to nerozmyslela ...
„Prvních deset seskoků jsem se třásla jako osika. V letadle jsem si slibovala, že pokud to přežiju, tak už tam v životě nevstoupím. Ale po přistání mne zalila tak silná vlna euforie a štěstí, že jsem do letadla nastupovala znovu a znovu. Nakonec jsem si na to zvykla a už bez seskoků nemohla žít. V krátké době jsem se dostala do armádního týmu a začala se věnovat brannému víceboji.“
Velké úspěchy jste také slavila v paraglidingu.
„Když mi bylo dvacet, objevila jsem paragliding. Byl to svobodný sport. Nepotřebovala jsem letadlo, instruktory, ani armádu, abych mohla létat. Měla jsem svůj vlastní padák, a kam poletím, záleželo jen na mně a na předpovědi počasí. Svět, který se mi zjevil z ptačí perspektivy, byl překrásný. Se svými přáteli piloty jsme oblétali celou Evropu a severní Afriku. Naskytly se mi božské pohledy…“
S parašutizmem tedy byl definitivní konec?
„Kdepak... Skákání je návykové a nic se mu nevyrovná! Po pádu železné opony parašutizmus přestal být armádní sport a sportovní svoboda se dostala i tam. Na tzv. drop zónách se setkávaly skydiveři z celé Evropy. Třeba jednou jsme skákali ze 7 km výšky, v letadle jsme byli napojeni na kyslík. Vznesli jsme se do mrazivých výšin, do hladiny dopravních letadel. Byl to další božsky zážitek, při kterém chce srdce vyletět štěstím z hrudi.“
Ale nakonec u vás zvítězilo moře. Co bylo impulsem?
„Nic netrvá věčně. Půl tisíc seskoků a mnoho dálkových přeletů znamená stejný počet přistání, někdy úspěšných a někdy méně. Měla jsem zlomené nohy, ruce, naraženou kostrč a pochroumanou páteř... Po jednom z méně úspěšných seskoků mi tělo vypovědělo službu, přestalo fungovat. Měsíc na nemocničním lůžku byl dobrý k zamýšlení. A verdikt lékařů nemilosrdný. Musela jsem hledat novou cestu, a jak už to v životě bývá, nenechala na sebe dlouho čekat. V rámci rehabilitace mě přátelé parašutisté vzali na plavbu lodí po Jaderském moři. Když jsem uviděla bílou okřídlenou plachetnici, věděla jsem, že to je můj nový prostor. Rok poté jsem seděla zbídačená na špičce lodi, která vyrážela na měsíční plavbu přes Atlantický oceán, a říkala si, co jsem to zase udělala.“ (smích)
Na tuto plavbu jste se prý vydala ještě s minimem zkušeností. To vyžadovalo asi hodně odvahy, že?
„Ta mi nikdy nechyběla. Na rychlé změny jsem odborník. (smích) Spolu s dalšími amatéry jsme nastoupili na starší loď na karibském ostrově Saint Martin a vyrazili vstříc bouřlivému dobrodružství. Byla to sebepoznávající cesta, a právě tam se mi otevřelo literární okno. Začala jsem psát, a když se po měsíční plavbě na obzoru objevil Azorský ostrov Fajal, v rukách jsem držela kompletní básnickou sbírku »Běžící s větrem«. O několik let později, po mnoho jiných přeplavbách a regatách, jsem se k příběhu z Atlantiku vrátila. A tak vznikl dobrodružný a motivační román »V zajetí Atlantiku«.“
Jde o autobiograficky příběh?
„Je to vymyšlený příběh podle skutečných událostí. Základem je samozřejmě má plavba přes Atlantik, nicméně materiál ke knize jsem sbírala i na svých dalších plavbách. Všechny bouře a dramatické momenty jsem čerpala z vlastní zkušenosti v průběhu let. Všechny postavy, které v knize putují přes Atlantik, jsem skutečně potkala na různých přeplavbách. A co se týče milostných scén... V knize jsou větší možnosti než v životě. Něco je skutečně a něco je fantazie, ať si čtenář vybere sám.“
Jak se stala mistryní světa v námořním jachtingu, jak do jejího života zapadá mateřství a co má Inna dále v plánu se dočtzete v tištěném Aha! pro ženy v čísle 11.