Brigita Bakovská (89) vzpomíná na válečné roky: Před plynem mě zachránila kráska!
Před pár dny oslavila Brigita Bakovská 89. narozeniny. V jejím pohledu se zračí všechno utrpení, kterým si prošla. Současně jsou v něm naděje a víra, že i krutost a zlo se dají překonat. Jako dívka prošla za války Terezínem i Osvětimí, přežila pochod smrti. Nejhůř jí ale bylo, když se dozvěděla, že její milovaný táta zahynul. Když se pak vrátila domů do Prahy, vážila v šestnácti letech pouhých 20 kilogramů. Nikdy se ale nevzdala... Před dvěma lety jí pak vyšla kniha Ukradené sny. Jak sama tvrdí, na stará kolena se rozhodla napsat něco o svém životě. „Nebyl jednoduchý, ale místy i pěkný a radostný,“ říká.
Na svět přišla po sestře a bratrovi, který ale brzy po narození zemřel. Údajně měl spolknout hrací kuličku, jiní tvrdili, že měl záškrt. „Tatínek to nesl těžce a možná jeho úmrtí dával za vinu i mé matce. Ta odešla v mých osmi letech, kdy nás nechala na pospas. Manželství rodičů asi neklapalo ani z důvodu, že bylo dohozené. Táta byl ale skvělý, o matce to říct nemohu. Vůbec o mě nikdy nejevila zájem. Starala se o nás jedna z tátových sester. Byla na nás hodná, ale umřela ještě před naším odjezdem do Terezína,“ vzpomíná Brigita Bakovská, rozená Steinová. V šesti letech začala navštěvovat německou školu v rodných Karlových Varech, protože ta česká byla přeplněná. Brzy ji ale musela opustit a s tátou, už bez matky a sestry, odjeli do Prahy.
Poslední vlak do Anglie
„Tatínek musel v Karlových Varech vše nechat. V Praze nesehnal zaměstnání ani podporu. Přitom měl na krku mě, devítiletou holku, která navštěvovala ještě před odjezdem do terezínského ghetta židovskou školu v pražské Jáchymově ulici. On sám se stravoval jen meltou s nalámaným chlebem. Já měla aspoň možnost chodit na židovskou obec na obědy. Brzy se však situace začala zhoršovat. Nežidovské děti už s námi, co nosily žluté hvězdy, přestaly kamarádit. Sprostě na nás pokřikovaly a některé i plivaly,“ říká paní Brigita a svěřuje se s něčím, o čem se prý ještě nikdy nezmínila, ani ve své knize. Měla tehdy odjet do Anglie posledním vlakem, který zorganizoval zachránce židovských dětí Nicholas Winton. „Držela jsem se na nádraží táty a neměla tušení, kam má vlak namířeno. Ptala jsem se ho na to opakovaně, ale on neodpovídal, jen mu kanuly slzy. Ve vagonu na mě dolehl takový smutek, že jsem nechala kufr kufrem, vyskočila z vlaku a pověsila se mu na krk. A už se mě nezbavil. Tak silná byla naše vazba. Přitom musel hodně trpět, když mě chtěl takto zachránit, protože zřejmě tušil, co nás čeká.“ A skutečně útrapy Židů v roce 1942 postupně gradovaly. Začala jim chodit předvolání do terezínského transportu. A brzy do tamního ghetta vyrazila i Brigita s tátou, sestrou i matkou. Dospělí si mohli s sebou vzít pouze zavazadla o celkové váze do 50 kg. Jenže Brigitě i jejímu otci je ukradli. Měli v nich hlavně oblečení, ale třeba i cukr na dodání energie. „Takže jsme zase nic neměli. Ze začátku jsem bydlela v kasárnách, táta zvlášť a matka zůstala se sestrou. Potom jsem se přestěhovala do L410, do pokoje č. 24, kde nás bylo 33 stejně starých děvčat. S několika se stýkám dodnes.“
Hrůzy Osvětimi
V roce 1943 musela Brigita s rodinou do obávané Osvětimi. Cesta ve vagonu dobytčáku byla psychicky i fyzicky velmi náročná. Dlouhé hodiny bez pití, jídla a s minimem čerstvého vzduchu. „Držela jsem tatínka za nohavici, který jako by něco tušil, když říkal, že je to náš konec. Prožívala jsem obrovský strach, že už se nikdy neuvidíme. V Osvětimi nás vyhnali z vlaku. Jediné, co jsem zachránila, byl řetízek s malým andělíčkem, dar od tatínka, který jsem schovávala často v puse. Později před jedním povinným nástupem vězňů, do mě jedna žena asi schválně strčila a já ho spolkla. Ztratila jsem ho nadobro.“ Při selekci s lékařem SS Mengelem ji prý zachránil půvab jiné dívky. Brigita měla jít kvůli oteklým nohám do plynu. „Naštěstí mě jiná holka táhla zpátky, že to zkusím ještě jednou. Dala mi moje nohy mezi své a prošly jsme. Byla krásná a Mengele na ní mohl oči nechat. Válku přežila, ale viděly jsme se později jen asi dvakrát. Asi emigrovala.“ V Birkenau (část lágru v Osvětimi) byla Brigita zařazena do rodinného tábora, do dětského bloku. „Staral se tam o nás Freddy Hirsch. Zařídil, že jsme my starší hlídali menší děti, aby nemusely stát venku dlouhé apely. Freddy byl báječný a pomáhal nám krutosti překonat.“
Jaké chvíle byly pro paní Brigitu nejhorší, co cítila na pochodu smrti a jaký byl návrat domů? Čtěte v tišětném Aha! pro ženy číslo 10.
