Čáslavská v rozhovoru plném emocí: Až přijde konec, budu myslet na jediného člověka!
Když v prosinci 2011 zemřel prezident Václav Havel (†75), jeho bývalá poradkyně Věra Čáslavská (73) jen tři dny poté poskytla deníku Aha! rozhovor, který ale nikdy nevyšel. Několikanásobná olympijská vítězka ve sportovní gymnastice, která momentálně bojuje s rakovinou slinivky, se v něm mimo jiné svěřila, na co bude vzpomínat, až jí bude nejhůř...
Poslední oslava
Když Václav Havel slavil 1. října v klubu Dox své 75. narozeniny, Čáslavská byla mezi pozvanými a lámala si hlavu s dárkem. „Potom jsem si vzpomněla na konec filmu Odcházení, jak se tam Vašek najednou vynoří z jezírka, a hned jsem to měla,“ vysvětlila. A protože Věřiným kamarádem byl bývalý ředitel Českých pošt, snadno se zkontaktovala s rytcem. Věra se totiž rozhodla, že z vynořujícího se Havla udělá známky. „Říkala jsem si, až tu Václav nebude, na těch známkách zůstane provždy.“
Bála se, že zemře
Aršík známek dala do krásných sametových desek a s dcerou šla Vaškovi gratulovat. „Nakonec jsem se k němu vůbec neprodrala,“ svěřila se Čáslavská s tím, že se k jubilantovi vlastně dostat ani nechtěla. „Nechtěla jsem ho už vysilovat. Byl tak slabý, těžko se mu i s tou hůlčičkou chodilo. Vypadal vyčerpaně a všichni se k němu hrnuli, aby si na něho alespoň sáhli. Já jsem to raději zabalila,“ řekla Věra.
Den po Havlově oslavě nemohla spát. Věděla, že za dva dny odlétá do Japonska a že jeho chatrné zdraví nemusí vydržet. „Moc by mě mrzelo, kdyby nedostal ten aršík známek. Věděla jsem totiž, že mu jím určitě způsobím radost,“ svěřila olympionička, která sametové desky od Havlovy oslavy stále nosila v kabelce.
Dobrá svíčková
„Třetího října jsem měla nějaké povídání pro BBC. Většinou všude chodím knap. Tentokrát jsem měla ale strejčka a zároveň hlad, tak jsem na Kulaťáku vyběhla z tramvaje a zapadla do první hospody,“ pokračovala Čáslavská.
Bylo před 19. hodinou, všechny stoly obsazené a na jednom »reservé« na jméno Kolínský. „Poprosila jsem číšníka, jestli si na chvilku mohu sednout, že si dám jen polévku. Dovolil mi to,“ řekla Čáslavská. Protože ale měli gulášovou, kterou nemá ráda, dala si svíčkovou v brutální kombinaci s bramborem a zelím. „To miluji a udělali mně ji moc dobrou. No a jak jsem na tu svíčkovou čekala, uvědomila jsem si, že vlastně Vašek bydlí za rohem, a zase jsem zpytovala svědomí, že jsem mu nepředala dárek,“ popisovala Věra.
SMS a on přišel
Když dojedla, rozhodla se, že musí vše okamžitě vyřešit: „Vzala jsem mobil a začala psát textovku Vaškovu asistentovi, jak dárek do odletu předat.“ V tu chvíli ji ale vyrušil číšník: „Omlouvám se, ale právě přišli hosté, kteří si stůl rezervovali.“
Čáslavská poslušně vstala, popošla opodál a viděla, jak ke stolku míří dva statní hoši. „Za nimi šel někdo, kdo vypadal trochu jako Havel, ale takových bylo.“ Ta podoba s Havlem jí ale stejně nedala a onoho muže po očku při psaní SMS sledovala. „Fakt mu byl strašně podobnej. Vypadal ale na rozdíl od Vaška zdravě, šlapalo mu to výborně a neměl hůlku, tak jsem se zase věnovala mobilu.“
Věro, ahoj...
Najednou ale slyší z úst onoho muže: „Věro, ahoj, co tu děláš?“ Čáslavská jen zalapala po dechu. Byl to opravdu Havel! „Po chvilce úžasu jsem mu odpověděla: Vašku, ahoj, a co ty tady děláš? A on, že sem chodí občas na polívku. Že to tady má rád, protože to je kousek od jeho domu. Hned jsem ho nabádala, aby si dal svíčkovou s bramborem a zelím. On že tenhle blivajz nikdy a že dá raději přednost té polévce,“ vyprávěla Věra.
Měl jiskru v oku
Potom s Havlem začali klábosit. Věra mu názorně ukazovala, jak právě psala jeho asistentovi, a říkala, že má velké štěstí, protože má ty známky v kabelce. „Tak jsem mu je dala a on z nich měl vážně velkou radost. A skutečně vypadal skvěle. Byl to úplně jiný Vašek než ten, na jehož narozeniny jsem přišla. Byl takový slabý, to ano. Měl ale jiskru v oku a dobře chodil,“ svěřovala Čáslavská.
Budu se snažit
V duchu si prý říkala – kdybych tohle dokázala já před svým koncem... „Víte, tohle já znám ze sportovních výkonů. Že se člověk dokáže najednou sebrat a na chvíli se vybičovat, a potom zase klesne. A to se Vaškovi zjevně na chvíli stalo, i když nebyl žádný sportovec,“ zamyslela se Věra. A dodala: „Já bych to měla zvládnout ještě líp, ale nevím. Rozhodně až to přijde, budu na něho myslet a říkat si – snaž se! Když to dokázal on... A žádné litování, to z duše nesnáším!“