Tajemství rockera Mikiho Volka: Rok v německém kriminálu!
5 fotografií
Při vyslovení slova rokenrol se mnohým z nás vybaví i jméno zpěváka Mikiho Volka (†53), který by se před pár týdny dožil sedmdesáti let. Ne každý však už ví, že tento zpěvák strávil na sklonku šedesátých let minulého století přes rok ve východoněmeckém vězení v Berlíně. Spolu s ním i jeho kamarád Alois Valenta (71), který o této vězeňské anabázi poskytl Nedělnímu Aha! exkluzivní rozhovor.
Český král rokenrolu
Miki Volek, rodák z Uherského Hradiště, byl začátkem šedesátých let pasován na krále českého rokenrolu. Byl zakládajícím členem kapely Crazy Boys, prošel několika skupinami a v první polovině šedesátých let byl také hvězdou skupiny Olympic. Jeho pěveckou a hudební dráhu však narušily alkohol a léky,které ve velkém kombinoval. Datum jeho smrti je stanoveno na 14. srpen 1996. Zemřel zcela opuštěný ve svém pražském bytě a jeho tělo bylo objeveno zhruba deset dní po jeho smrti.
Přes rok v německém vězení
V roce 1968 byl Miki Volek společně s kamarádem Aloisem Valentou zatčen při návratu z Německa, kde byli legálně na návštěvě. Jenom proto, že si v knihkupectví v západním Berlíně zakoupili tři knížky. Po půlročním soudním procesu si každý z nich odseděl třináct měsíců v berlínském vězení a mučivý pocit nejistoty nebyl pro zpěváka nic příjemného. V Československu se úřady o jejich případy už naštěstí nijak zvlášť nezajímaly.
Alois Valenta: Že nás zavřou, nás vůbec nenapadlo!
Kde jste se s Mikim Volkem poznali?
„Pracovali jsme spolu na Bar- randově. Já u stavby, on jako rekvizitář. Společně s námi tam pracovali ještě Karel Černoch a Kája Saudek. Miki měl kapelu Crazy boys, chodil jsem na jeho koncerty, které jsem i fotil.“
Jak jste se ocitli s Mikim v Berlíně?
„V Praze jsme se seznámili se šéfem jedné německé beatové kapely, který nás v roce 1968 pozval do západního Berlína. Měli jsme domluvit vystoupení jeho kapely u nás. Spali jsme u známých ve východním Berlíně a na propustku jezdili do toho západního.“
Co jste provedli, že jste se tam ocitli ve vězení?
„V západním Berlíně jsme si koupili tři knížky o Pražském jaru 1968, obsahující fotografie plakátů, které byly během okupace vylepené po Praze. Miki si ještě koupil knížku o Stalinovi, kterou napsala jeho dcera Světlana. Knížky jsme si chtěli dát k našim známým ve východním Berlíně, ale oni nebyli doma. Nechali jsme je tedy zatím i s taškou u jejich sousedů, netušili jsme však, že soused byl členem té jejich komunistické partaje. Knížky sice našim známým v pořádku předal, ale mezitím vše nahlásil na státní bezpečnost.“
Takže si pro vás hned přišli?
„Ne. Až když jsme se vraceli do Prahy, tak na nás čekali na hranicích. Udělali nám prohlídku, knížky zabavili a nás tam drželi v autě po celou noc. Jednu z těch tří knížek s plakáty jsme dali naší známé v Berlíně, takže jsme měli jenom dvě, plus tu jednu o Stalinovi.“
Co bylo dál?
„Druhý den ráno nás vytáhli z auta a naložili do speciálního zeleného antonu, rozděleného na jednotlivé kóje a odvezli nás do Drážďan. Tam nás krátce vyslechli, na policii jsme přespali a další den ráno nás v želízkách někam odváželi. Vůbec jsme nevěděli kam. Až později jsme se dozvěděli, že jsme skončili v hlavním sídle státní bezpečnosti.“
Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
„Vůbec jsme nevěděli, co se děje. U nás byla v osmašedesátém úplně jiná atmosféra než za tvrdé totality. Čekali jsme, že nám seberou knížky, řeknou nám, že jsme dva blbci, a pošlou nás domů. Netušili jsme, že z toho udělají proces.“
Kdy vám došlo, že je zle?
„Když začal soudní proces a výslechy za přítomnosti tlumočníků. Obvinili nás, že jsme tu paní ve východním Berlíně chtěli knížkou poštvat proti pomoci bratrských armád a stejně tak jsme měli v plánu postupovat i u nás. Po půlroční vazbě následoval soud a oba jsme byli za protistátní štvaní posláni na rok a půl do vězení. Odseděli jsme si třináct měsíců.“
Byli jste ve vězení spolu?
„Ne, každý zvlášť a na jiném patře. Já jsem pracoval v prádelně a Miki montoval nějaké součástky do elektroměrů. Ale vězňové nám pomáhali. Nevím jakými cestičkami, ale několikrát týdně jsme se díky nim mohli na pár minut setkat.“
Takže ve vězení se k vám chovali dobře?
„Ano. Vězni i dozorci se k nám chovali velice slušně, naučil jsem se i dobře německy.“
Po propuštění jste se s Mikim vraceli domů společně?
„Po propuštění mi vrátili auto a vraceli jsme se domů spolu. Cestou jsme si nakoupili nějaké šnapsy, abychom utratili těch asi sto marek, které jsme si v kriminále vydělali. Naše pasy měli nějací důstojníci, kteří nás doprovázeli k hranicím, aby nás oficiálně předali Čechům. Naši vůbec nevěděli, co s námi mají dělat. Volali do Prahy a po dlouhém čekání si nás převzali. Když jsme jim vylíčili naše zážitky, nestačili se divit, kroutili hlavami a dali každému z nás jablko. Řekli, ať radši zavoláme domů, aby naše rodiče netrefil šlak. Nikdo o nás nic nevěděl.“
Měli jste po návratu domů problémy?
„Neměli. Miki byl na volné noze a já sice přišel o práci na Barrandově, protože jsem byl více jak rok zavřený, ale jinou jsem si sehnal bez problémů. Po roce 1989 jsem si, na rozdíl od Mikiho, požádal o rehabilitaci a dostal odškodné v markách v přepočtu asi za 70 000 korun.“
Kdy jste se viděli naposledy?
„Tak to si už nepamatuji. Po návratu z kriminálu jsme se ještě asi pět let stýkali a naposledy jsem ho viděl, když dělal diskotéky v klubu D.“
Petr Janda (71), šéf kapely Olympic: Byl naprostý živel
„Mikiho jsem poznal jako sedmnáctiletého rockového zpěváka. Když jsem ho slyšel poprvé v Lucerně, úplně mě uhranul. Hodně kamarádil s Berkou, byli jak dvojčata. Pořád spolu chodili, popíjeli vínečko, pokuřovali a občas si šoupli nějaký prášeček, aby se jim udělalo líp. Také byl dost závislý na své mamince. On se i jako rokenrolový zpěvák oblékl do slušivého oblečku, kabátu i klobouku a chodil zavěšený s maminkou po Praze. Bylo to dost komické. Miki měl takový pocit, že se dožije 34 let. To byla jeho hranice, kterou měl naplánovanou. Jak se snažil být pořád nejlepší, tak to vždycky přepískl s těmi prášky a pak nemohl vůbec nic.“
Pavel Sedláček (71) zpěvák a podnikatel
„Miki byl hodný a slušný kluk. Také poměrně brzy zjistil, že když si vezme nějaký povzbuzující prášek, že mu to na tu hodinu na jevišti vydrží. To byla ta cesta do pekel. Postupem času jsme u něj zjišťovali určité náznaky, že by mohl být i na kluky. Já jsem u toho samozřejmě nikdy nebyl, takže prakticky to potvrdit nemohu. Ale tímto směrem se to vyvinulo, i když byl předtím ženatý a zpočátku byl výrazně na holky. Alkohol jsme pili všichni, ale on do toho spadl hodně. V kombinaci s prášky ho to dorazilo. Jednou jsem se naštval a dost drsně jsem na něj vyjel, v domnění, že se možná ještě vzpamatuje. Miki se ani nenaštval, a když odcházel, tak mi řekl: »Víš co, Pavle, už není cesta zpátky«.“
František Ringo Čech (69) Muzikant, malíř a všeuměl
„Byli jsme velcí kamarádi a byli jsme si velmi blízcí. Miki byl skvělý člověk, opravdový král rokenrolu. Rocker, čestný chlap, žádný sráč. Co se týče jeho orientace, tak ženský převládaly. Měl v sobě tolik citu, že ...v tom to asi je. Já s ním tuto zkušenost nemám, vždycky jsem vedle něj viděl jenom krásný holky. Měl opravdu nádherný ženský. Také miloval svoji matku, až chorobně. Tatínka, který byl velitelem Hradní stráže ještě v době, kdy zavraždili Masaryka, přejelo auto. Maminka se o Mikiho hodně starala.“
5 fotografií
