Hana Maciuchová alias Miriam Hejlová: 2000 slov o Ulici!

Jak se z neoblíbené učitelky stal miláček národa? Jaké bylo její sbližování s Peškem? Jak se vypořádala s tím, že najednou miluje dva muže, a proč se vrací?

1. – 100. slovo ACH, TY ZAČÁTKY

„Dva tisíce dílů. Kdo by řekl, že nám to vydrží tak dlouho? A co bude dál? Poprvé jsme se viděli v pondělí 5. září 2005. A myslím, že to nebyla láska na první pohled. Málokomu se asi líbila ta přísná profesorka, která si cenila pedagogických zásad víc než obyčejné lidskosti. Ale to nebyla tak docela moje vina. Všechno začalo asi o rok dřív, kdy se začala scházet skupinka televizních tvůrců v posledním patře jednoho pražského domu, aby dala dohromady projekt, který se v té době zdál trochu šílený. Nekonečný seriál, seriál na každý den, seriál, který neměl v Česku obdobu.“

101. – 200. slovo ŠÍLENSTVÍ SE VYPLATILO

„Tak trochu šílení museli být i oni. Proč by jinak trávili své dny v nekonečných debatách, které prokládali mizernou čínou v plastových talířcích? Jinak by si přece nemohli myslet, že se jim něco takového může povést. Nikdo v Česku nevěděl, jak se takový seriál dělá. Někteří se ze svého šílenství uzdravili a vrátili se k normálním obědům, naopak jiní se nakazili a přidali se. Po roce nadějí a zoufalství pak přišel ten pondělek, kdy začal náš kouzelný svět fungovat. Toho dne jsem uvedla do kabinetu novou profesorku, Lenku Drápalovou. Pak jsem jí odmítla půjčit na činži, protože »ze zásady nepůjčuji«.“

201. – 300. slovo POČÁTEČNÍ NESYMPATIE

„Ztrapnila jsem malou Terezku Jordánovou a tak dále a tak dále. Byla jsem tak přísná, až jsem z toho dostala tik do oka. Vzpomínáte? Televizní postavy to se svými tvůrci nemají snadné. Naštěstí i oni, stejně jako vy anebo já, jsou jenom lidé, a tak mi po čase dopřáli setkat se s báječným člověkem. Vlastou Peškem. Ostatně ani on zprvu nebyl tak úplně báječný. Byl nevrlý, stále nabručený a ustaraný muž, který měl nekonečné a vážné potíže se svou vnučkou Adrianou. A kvůli jejím školním problémům jsme se začali poznávat trochu lépe. Trvalo ještě hodně dlouho, než jsme našli odvahu.“

301. – 400. slovo SBLIŽOVÁNÍ  S PEŠKEM

„Odvahu k poznání, že si máme co říct. Mnohem víc než jen probírat Adrianiny špatné studijní výsledky. Člověk si zvykne na svou samotu a má strach najednou tuhle ulitu opustit. Měla jsem svá divadla, své koncerty, ale najednou mě zajímalo mnohem víc, co bude říkat Vlastimil. Je pravda, že jsem ho znala už dlouho předtím. Učila jsem kdysi i jeho dceru Kláru. Ale nikdy jsme se nevídali častěji než tu a tam při třídních schůzkách. Netušila jsem, jak veliké má srdce. Byla to krásná, možná nejkrásnější léta mého života. Společně jsme překonávali všechny obtíže, i když to bylo občas složité.“

401. – 500. slovo KRIZE, ROZVOD A SVATBA

„Když byl obviněn, že donášel Státní bezpečnosti, bylo to pro mne opravdu hodně těžké, protože mám s tou dobou svoje zkušenosti. Dokonce jsem zaváhala, jestli na tom není něco pravdy. Tehdy jsem náš vztah málem pohřbila. A zároveň se ukázalo, jak charakterní člověk Vlastimil je. Jen díky němu jsme tuhle krizi nakonec překonali. Život šel dál a po nádherných týdnech prožitých v Norsku jsme se rozhodli, že se vezmeme. Dneska vím, že to nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Abych se mohla vdát, musela jsem se nejdřív rozvést. Svého manžela jsem neviděla čtvrt století a byla jsem přesvědčena, že to tak zůstane.“

501. – 600. slovo STŘET S MINULOSTÍ

„Není větší pošetilosti než myslet si, že minulost je pryč jednou provždy. Vždycky se vynoří, když to nejmíň potřebujeme. Přitom jsem podle svého nejlepšího svědomí udělala všechno pro to, abych ji pohřbila. Po manželovi mi zůstala sbírka vycpaných sov, porcelánový jelen a tříletý Jaroušek. Sovy jsem jednoho dne vyhodila do kontejneru, jelen mě pronásledoval donedávna a Jaroušek se po nějaké době na svého otce přestal ptát. Vyhýbala jsem se každé zmínce o něm. Co jsem mohla udělat víc? Můj život se omezil na vyučování a na výchovu syna. Manžel, Cyril, zmizel do světa, stal se uznávaným fotografem a náruživým cestovatelem.“

601. – 700. slovo MILOSRDNÁ LEŽ

„Když dostal žádost o rozvod, tragickou shodou okolností přijel do Prahy. Zemřela mu tady matka. Neuvěřitelným způsobem všechno zkomplikoval. Chtěl vidět mě, což by nepředstavovalo žádný problém. Naprosto nic jsem vůči němu necítila, dokonce ani nenávist ne. Horší bylo, že chtěl vidět Jarouška. Minulost na mě poprvé zavrčela a vycenila zuby jako v nějakém filmovém hororu. Prvních několik let po svém odchodu Cyril totiž Jaroslavovi psal dopisy. Četla jsem je, dlouho byly plné otcovské lásky. Nesměla jsem z nich však malému Jarouškovi přečíst ani jediné slovo, když jsem nechtěla, aby se mu po něm stýskalo. A to jsem opravdu nechtěla.“

701. – 800. slovo ŽIVOT V KLAMU

„Tak žil v přesvědčení, že táta zmizel beze slova a dokonale na nás zapomněl. Ze stejného důvodu jsem zakázala manželově matce, aby chodila za svým vnukem. A ona mu teď na dovršení všeho odkázala svůj byt. Byla to šílená situace, vůbec jsem nevěděla, jak ji řešit. Naštěstí jsem měla Vlastu, který všechno, poněkud proti mé vůli, rozetnul. Dal Jardovi otcovy dopisy a seznámil ho se situací, dokonce promluvil i s Cyrilem. Jarouškovi nějakou dobu trvalo, než pochopil, proč jsem mu zapírala Cyrilovy dopisy, proč nikdy nepoznal svou babičku. Ale nakonec se s tím vyrovnal. Můj rozvod proběhl slušně a hladce...“

801. – 900. slovo LÁSKA KE DVĚMA MUŽŮM

„A pak se stalo to nejhorší, co se mi kdy mohlo stát. Minulost už nevrčela, necenila jen zuby. Naplno se do mě zahryzla a já najednou zjistila, že zasloužilá profesorka, mravní vzor několika generací studentů, je také žena a že se ocitla na pokraji nevěry. Náhle jsem byla v situaci, na kterou jsem nebyla připravena, kterou jsem nečekala ani v nejčernějším snu. Anebo snad v nejlichotivějším. Byla jsem milována dvěma muži a ještě hůř. I já jsem milovala oba. Není snad nic horšího, než když tyto romantické zmatky, které jsou tak krásné v mládí, přepadnou dospělého člověka ve zralém věku.“

901. – 1000. slovo KTERÉHO SI VYBRAT?

„Na jedné straně můj čerstvě exmanžel, fotograf, spisovatel, cestovatel a proti němu školník a domácí. Cyril, odhodlaný napravit vše, čím mi kdy ublížil, muž, se kterým jsem bývala k zalknutí šťastná. Ale který mě také zranil tak jako nikdo. A Vlastimil, který mě okouzlil zralou moudrostí, na kterého bylo spolehnutí v jakékoli situaci. Jedinou radost mi v té době přinesl Jaroušek. S Lenkou Drápalovou čekali děťátko. Cyril ani Vlasta mi nic neulehčili. Vlasta chystal naši svatbu a Cyril pokorně čekal na moje rozhodnutí. A já jsem se nemohla rozhodnout ani pro jednoho z nich. Ale ani proti jednomu z nich.“

1001. – 1100. slovo ODJEZD A NÁVRAT

„Nakonec jsem udělala to jediné, co jsem udělat mohla. Nevím, jestli to bylo dobře, nebo to bylo špatně. Stejně jako většina z vás, mám i já z nejistoty velké obavy a zároveň vím, že bez této nejistoty by se život proměnil v nudné a úmorné plnění předem naplánovaných úkonů. Nevím, jestli Vlasta anebo Cyril někdy doopravdy pochopí, proč to všechno muselo být právě takhle. Stejně tak nevím, jeli dobře, nebo špatně, že se vracím. Nevím, co mě bude čekat, jaká další setkání, jaké další události. Události zcela určitě budou nové. A lidé? Mám se nyní obávat setkání s novými lidmi?“

1101. – 1200. slovo STRACH  Z NÁVRATU

„S těmi lidmi, které už znám? Koho bych vlastně chtěla vidět raději? Cyrila, anebo Vlastu? Cyril nejspíš bude někde na svých cestách, fotografovat velryby v Grónsku anebo šamany v amazonských pralesích. Vlasta prý stále dělá školníka. Snad překonal svoje zklamání. Snad se setkáme jako přátelé. Ale kdo ví? Kdybych se měla přece jenom setkat s Cyrilem, nemám přece důvod se mu vyhýbat anebo se dokonce před ním skrývat. Mám čisté svědomí, neudělala jsem nic špatného. Ovšem, kdyby si od našeho setkání slibovali víc než přátelství, musela bych oba odkázat do příslušných mezí. Nevracím se kvůli tomu, aby se opakovala minulost.“

1201. – 1300. slovo CO MI CHYBĚLO?

„Ale proč tedy? Škola je tím, co vždy dávalo mému životu smysl. To jsem si uvědomila obzvlášť silně, když jsem z ní odešla. Náhle jsem nevěděla co se svým volným časem. Připravila jsem si seznam knih, které chci ještě přečíst a ke kterým jsem se zatím nedostala. Vypravila jsem se dokonce do své vysněné Provence ve Francii. Ale nic z toho mě neuspokojilo tak, jak jsem si představovala. Pořád jsem měla příliš mnoho prostoru na přemýšlení o sobě samé. A věřte, nebo nevěřte, většinou to nebyly příliš veselé myšlenky. Znovu a znovu jsem se vracela ke zlomovým okamžikům svého života.“

1301. – 1400. slovo VZPOMÍNKY NA SAMOTU

„Když jsem zůstala sama s Jarouškem. Když jsem odmítla všechny nabídky na změnu. A znovu dokola zrušená svatba s Vlastou. Ve škole na tyhle myšlenky nemáte čas. Ráda bych se tam vrátila. Práce se studenty bývá někdy obtížná, ale ještě jsem nepoznala studenta, který by nakonec nepochopil, že nejsem jeho nepřítel, jen mu chci vštípit vědomí hodnot, které přesahují náš běžný život. Ostatně dlouholeté zkušenosti mě naučily, že na studentech bývají nejhorší jejich rodiče. Právě ti dokážou být absolutně slepí, hluší, umínění a v každém ohledu nevzdělavatelní. Samozřejmě, že tyhle konflikty nastanou. Pak je důležité, jaké kolegy máte v kabinetu.“

1401. – 1500. slovo CHCI ZNOVU UČIT

„Boženka Puklická je jistě dobrá ředitelka. Je známé pravidlo – jaká ředitelna, taková sborovna. Snad se najde ještě příležitost, abych znovu stála před tabulí, rozhlížela se po třídě a odhadovala, co v kom je, s kým budu mít problémy a s kým zase radost pracovat. Možná tomu nebudete věřit, ale kantořina je velice napínavé povolání. Překvapení radostná i smutná se střídají jak na běžícím páse. Mohlo se na tom něco během toho roku, co jsem byla pryč, změnit? Jistě ne. Snad jsem se nezměnila ani já. A nakonec jsem si nechala to, co je dnes pro mě asi ze všeho nejdůležitější.“

1501. – 1600. slovo JAROUŠEK, LENKA A MALÁ MIRIAM

„Setkání s Jarouškem, Lenkou a malou Miriam. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu, život ale rozhodl jinak. Synovi jsem se snažila naši samotu nahrazovat, jak se dalo, ale nevím, jak moc jsem byla úspěšná. O to víc si budu užívat, že jsem nyní babička a můžu sledovat rodinu, která opravdu funguje. Jaroušek s Lenkou by se měli vzít a mít ještě jedno dítě. Ovšem nic na světě není ideální. Na zmínky o svatbě Jaroslav reaguje podrážděně. Je paličatý a velmi se obávám, aby se u něj neprojevily stejně dobrodružné touhy, jako měl jeho otec. Neříkám, že se Cyril tehdy nesnažil.“

1601. – 1700. slovo JAK NÁS CYRIL OPUSTIL

„Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera... Byl čtvrtek odpoledne, venku poprchávalo a já jsem přemýšlela o tom, co udělám k večeři. Cyril mi něco řekl, já jsem ho nevnímala, snad to bylo »ahoj«, slyšela jsem klapnout dveře, a to byl konec našeho manželství... Odejít od Lenky bych však Jaroslava nechala jen přes svou mrtvolu. Tahle historie se opakovat nebude. To bych odchytila Cyrila třeba v džungli anebo na severním pólu a přinutila ho přijet, aby svému synovi vysvětlil, že v tomhle ho následovat nesmí. Kdyby to bylo nutné, Jarouška bych podržela, aby mohlo Cyrilovo vysvětlení být dost důrazné.“

1701. – 1800. slovo MOJE POCHYBNOSTI

„Ale snad to nebude nutné. Několikrát za měsíc teď mluvím buď s Jaroslavem anebo s Lenkou a zdá se, že v Mnichově je všechno v pořádku a svatba se nekonala jen proto, že na ni neměli čas. I když jistou pochybnost přece jenom mám. Když chci, aby mi řekl, co právě dělají, slyším v Jardově hlase stín nervozity anebo obavy, aby něco neprozradil. Nesmím ale naléhat, můžu jen čekat, až sám přijde. Z toho, co se dozvídám, mám obavu, že tak spokojeni jako oni nemůže snad být nikdo. Jako by v Mnichově stále jen zářilo slunce a mraky chodily kolem.“

1801. – 1900. slovo ŽIVOTNÍ ZVRATY

„Možná mi Jaroušek neříká pravdu... Bylo by lepší, kdyby i u nich občas sprchlo. Život už je takový, že přináší největší zvraty tehdy, když je nejméně čekáme. Nejspíš proto, abychom se příliš nenudili. V době kamenné jsme se scházívali u ohně a poslouchali vyprávění o zvláště vydařeném lovu mamuta nebo o vzdálených krajích, kde nikdy není zima, kde není bolest ani smutek. Nebo třeba příběhy hrdinů Trojské války či vpravdě nekonečné pohádky Tisíce a jedné noci. Žasneme nad osudy, které se podobají těm našim, anebo naopak nám přibližují svět, k němuž se většina z nás nikdy nedostane ani na dohled.“

1901. – 2000. slovo JSME JAKO VY

„Příběhy, které se odehrávají v Ulici, jsou takové i onaké. Jsou veselé i smutné. Nikdo z nás není anděl, ani ďábel. Snažíme se, stejně jako vy, být spravedliví. Stejně jako vy se snažíme žít svoje životy co nejlíp. Někdy se nám to daří, jindy zase ne. Někdo z nás občas trochu podvádí, někdo lže anebo jen neřekne celou pravdu. Někdy se za to stydíme, jindy ne. Ze všeho nejspíš jsme asi všichni více méně stejní. Totiž stejní jako vy. Málokdy víme dopředu, jestli konáme správně, nebo ne, málokdy víme dopředu, jak co dopadne. A to je přece na životě krásné.“

2000 dílů Ulice v číslech

2237 je počet natáčecích dnů.

85 je počet minut natočeného materiálu za jeden den.

172 223 je počet minut natočených za šest let. Pokud by se vysílaly v kuse, strávíme u obrazovek 118 dní.

11 je počet rodinných klanů, které se objevily v seriálu. Mezi nejznámější patří spojení Veronika Žilková – Agáta Hanychová, Michaela Badinková – Jan Teplý, Lucie Benešová – Tomáš Matonoha či Radoslav Brzobohatý – Ondřej Brzobohatý.

480 je počet herců, kteří se v seriálu objevili (180 dlouhodobých, 300 epizodních).

12 je počet dětí, které se narodily hercům ze seriálu, mj. Michaele Maurerové dvojčata, také Petru Vackovi, Romanu Vojtkovi, Michaele Badinkové a Janu Teplému, Lence Vlasákové či Lucii Pernetové.

3 je počet aktérů, kteří během této doby zemřeli (herci Milena Dvorská a Václav Mareš, režisér Milan Růžička).

600 je rekordní počet natáčecích dnů na jednoho herce (Jakub Štáfek a Patricie Solaříková).

Fotogalerie

14 fotografií