Herec Jaroslav Satoranský: O infarktu na jevišti i fekálním vozu v šatně...
10 fotografií
Jen málo herců vydrží v jednom divadelním angažmá přes padesát let. Jaroslav Satoranský (79) je výjimkou. Do Divadla na Vinohradech nastoupil ve 27 letech a letos začal už 54. sezonu. Prožil tu nejdůležitější okamžiky své kariéry, ale i zlomové roky republiky. Okupaci v roce 1968, natáčení Krkonošských pohádek, sametovou revoluci. A samozřejmě v posledních letech točil i seriál Policie Modrava.
Pane Satoranský, co pro vás bylo náročnější – natáčení Krkonošských pohádek, anebo Policie Modrava?
„Když se točily Krkonošské pohádky, psal se rok 1974. I když většina herců byla ze souboru vinohradského divadla, nebyli schopni nás dát dohromady jindy než v noci. Po představení na nás čekalo auto a odvezlo nás na Barrandov, kde jsme točili až do šesti do rána. A pak jsme jeli zase na zkoušku do divadla. Kradli jsme chvilky spánku, jak se dalo, i během natáčení! To u seriálu Policie Modrava nebylo.“
Neodváželi vás po představení?
„To ano. Často se stalo, že na mě v noci čekalo auto. Na Šumavě jsem přespal, druhý den od rána točil a hned potom mě zase vezli na představení do Prahy. Velká část natáčení také probíhala v Klatovech, kde jsme točili vyšetřovačky přímo na policejním ředitelství. Bylo to komplikované, ale jezdil jsem tam rád. I když jsme místním policajtům překáželi, byli na nás moc hodní.“
To jste si šumavské přírody asi moc neužil...
„Výhodou je, že série už byly tři, takže za tu dobu jsem si stihl udělat nějaké výlety. Absolvoval jsem třeba osmikilometrový okruh u Srní, anebo za mnou přijela žena a šli jsme z Antýglu dolů na Čeňkovu pilu podél řeky Vydry. Až tehdy jsem si uvědomil, jak je Šumava nádherná.“
Dostal jste se tam až díky Modravě?
„Vlastně ano. Před tím jsem tam byl párkrát na výletě, ale že bych ji měl nějak procouranou, to ne.“
JAK SBÍRÁM PODPISY
V Modravě jste šéfem policie, podobných rolí máte na kontě víc. Kdy přišel první policista?
„Bylo to v roce 1966 a šlo o film Smrt za oponou, kde jsem se potkal s panem Horníčkem. Hrál jsem mladého nezkušeného kriminalistu a byl jsem taky mladý a nezkušený.“
V Hříšných lidech města pražského jste se zase setkal s Jaroslavem Marvanem...
„A to byla další velká herecká osobnost! Vždycky, když jsem s některým ze slavných hrál, požádal jsem ho o podpis. Takže mám spoustu vzácných podpisů, třeba od paní Šejbalové, pánů Lukavského, Marvana, Filipovského, Menšíka... Moc jsem si přál i podpis pana Wericha, protože moje dcera se narodila ve stejný den, co on, jen o 59 let později.“
Podařilo se vám to?
„Ano. Za přispění jeho tajemnice, paní Thielové, jsem svou podpisovou knihu předal jeho dceři Janě a pak si přišel pro výsledek. Napsal mi věnování, které se týkalo mé dcery, a připsal: A taky vám závidím, že vám osud dopřál hrát v Odyssee, na kterou je Homér krátkej! Hned utřel seriál Inženýrská odysea, kde jsem hrál. Moc dobře sledoval, co se dělo.“
Máte tu knihu schovanou?
„Představte si, že se mi jednou ztratila. Kolega Bohumil Bezouška mi nabídl, že mi nechá podepsat pana Pivce, se kterým píše knihu. Jenže umřel a kniha nikde nebyla. Pak mi jednou volal Vašek Postránecký a říká: Hele, Jardo, my jsme našli tu tvou knihu v Bezouškově skříňce! Tak se mi vrátila. Jen pan Pivec v ní podepsaný nebyl.“
Více se dočtete v aktuálním vydání Nedělního AHA!.
10 fotografií
