Maminka Vladimíra Čecha (†61) Heda - Zakázaná moderátorka: SYNOVI LHALI O JEJÍ SMRTI!
Okupace pro ni znamenala drsný konec kariéry. Jak Heda Čechová (89), maminka televizního »milionáře« Vladimíra Čecha (†61) a jedna z největších hvězd tehdejší Československé televize, vzpomíná na 21. srpen 1968, po kterém se už nesměla jako hlasatelka objevovat na obrazovce?
Jak na vás působili politici, kteří připravili pražské jaro?
„Byli to lidé, kteří byli zamlada, ostatně stejně jako já, nadšení komunistickou ideou. I já uznávala, že je to krásná myšlenka. Pak se ale lidé začali probouzet, protože se něco jiného říkalo, a něco jiného konalo. Kdo nešel s nimi, byl trestán, nemohl dělat vedoucí funkci, nebyl zván na schůze... Byli jsme izolováni.“
Vadilo vám to?
„Mně to nevadilo, byla jsem ráda. Ačkoliv o mě všichni stáli, i velcí soudruzi mi říkali Paní Hedo. Nikdy jsem pro ně nebyla soudružka. Josefa Smrkovského (předseda Národního shromáždění ČSSR – pozn. red.) jsem znala osobně, tykali jsme si. Byl to velice prostý, přemýšlivý člověk, zavřený jak za protektorátu, tak i poté, během Slánského procesů, kdy se soudruzi zavírali mezi sebou. Pocházel z chudých poměrů, ale vyšvihl se, a poté pochopil. Nebyl zažraný komunista jako ostatní. Někteří ze straníků byli velcí prospěcháři, se šoféry, luxusními auty...“
Jak jste vnímala rok 1968?
„Osmašedesátý rok neudělali lidé mimo partaj, ale komunisté, kteří přišli na to, že se lidem lhalo a všechno bylo jinak. Že v Sovětském svazu byli zavíráni a mučeni lidé, vyváženi na Sibiř, kde je beze všeho nechali chcípnout. V roce 1956 to jen potvrdily maďarské události. V Československu tehdy soudruzi ani nechodili do práce, jak se báli, co bude. Jenže potom se to zvrhlo, do Maďarska vpadli Sověti, a když se tady začalo klubat pražské jaro, vpadli i k nám. O půl druhé v noci začali v Ruzyni vystupovat z obřích letadel ozbrojení vojáci...“
Když jste 21. srpna sledovala vysílání, měla jste strach?
„Ne. Nebo ne o sebe. Měla jsem strach jen o syna, který byl na chmelové brigádě. Když přijel, třásl se a řekl mi: „Mami, tam se rozhlásilo, že tě zastřelili.“ To se tak třásl! Ježišmarjá... Pevně mě objal a oba jsme plakali. Brigádu zkrátili a děti pustili domů, protože kolem nich jezdili tanky. Vladimír vyprávěl, že u nich jeden zastavil, a protože můj syn ovládal velice dobře ruštinu, zeptal se toho mladého vojáka, který na ně mířil, jestli, kdyby mu velitel rozkázal, by ho byl zastřelil, když je jen o rok starší než on. Kluk sundal samopal, sedl si na stupátko a začal brečet, že by to nikdy neudělal. Taková setkání tam byla.“
Kolik let bylo synovi?
„Sedmnáct. Byl ročník 1951.“
Kdy jste se vrátila do práce?
„Asi čtrnáct dní jsme nesměli vysílat, a pak se muselo počkat, až se celá budova po ruských vojácích vydezinfikuje. Ještě nestály Kavčí hory, vysílalo se z Měšťanské besedy v centru města.“
Proč se dezinfikovalo? To tam nechali takový nepořádek?
„Nebyli zrovna zvyklí chodit na určitou místnost. Všude možně to tam bylo pokálené, na pavlačích... Všechno se muselo vydrhnout, a teprve pak se mohlo hlásit.“
Jaké bylo vaše první vysílání?
„První hlášení po okupaci jsem měla někdy na konci září. Vzala jsem si na něj černé šaty. Už předtím jsem jako první hlasatelka začala hlásit zpaměti, a navíc jsem si vždy vstup opentlila. Lidé si zvykli, že jsem si k programu vždy přidala třeba dvě, tři věty k aktuální situaci, dění, počasí nebo třeba o pěkné knížce, kterou zrovna čtu. Chodily mi na to krásné ohlasy. Jenže v tomto hlášení jsem jen stroze pozdravila a přečetla program, co se bude vysílat. Jasně jsem zdvihla do obrazu papír a jen ho úsečně a chladně přečetla. Lidé z toho pochopili, na čí straně jsem a že s okupací nesouhlasím. Ten rok jsem ještě mohla hlásit o Štědrém večeru. První, kdo protestoval proti vstupu vojsk, byl Jaroslav Seifert, a já si jeho báseň vybrala na zahájení svátečního vysílání. Napsal mi potom krásný dopis a psali jsme si až do jeho smrti.“
Prozradíte, o čem byly vaše dopisy?
„Strašně mi děkoval, že mu musím uvěřit, jak byl potěšen, že jsem to byla právě já, kdo na Štědrý večer recitoval jeho básně. To už byl také na indexu, ale riskla jsem to. Náš šéf byl podobného smýšlení jako my, fajn člověk, a když jsme se radili, jestli zvolit Nerudu nebo Seiferta, podíval se na mě a řekl, že to riskneme. Riskovali jsme všichni. Na Nový rok 1969 jsem ještě hlásila v poledne, a tím to haslo. Od té doby jsem nesměla.“
Mrzelo vás to?
„Ne. Já byla ráda. Nemohla bych říkat to, co pak říkaly holky, které nás nahradily. Byla bych si protiřečila. Když vám napíší text, kde chválí soudruha Brežněva nebo Husáka, to nelze. Hůře na tom byli zprávaři, ale i programoví hlasatelé občas museli číst takovéhle věci. Stejně bych byla odešla, byla bych musela plivnout do obličeje sama sobě, kdybych tohle četla. Ale škoda to byla. Bylo mi tenkrát čtyřicet, už jsem věděla, jak na to, uměla jsem improvizovat, cítila jsem, že jsem na vrcholu. Vtom mi to utnuli... Minimálně ještě deset let jsem mohla hlásit. Vypadala jsem dobře, ač jsem se sama sobě divila. Když mě odstranili, začali nabírat holky málem z ulice.“
Co jste dělala po stažení z obrazovky?
„Ještě nějaký čas jsem četla mimo obraz, namlouvala jsem zpravodajské komentáře a šoty. Pak zjistili, že můj hlas je slyšet, lidé psali, že jsou rádi, že mi neublížili a že mě alespoň slyší. Takže už jsem nesměla ani číst reklamy a přeřadili mě do archivu. Potom jsem vážně onemocněla. Dostala jsem rakovinu, šla na operaci a odešla do invalidního důchodu. Ten činil 1350 korun, nezapočítali mi práci od roku 1947. Trestali mě finančně, což bylo sprosté. Byla jsem rozvedená samoživitelka, syna na krku, ale to soudruzi nebrali v potaz. Bylo mi v té době 49 let a měla jsem v sobě dva nádory, jeden menší a jeden větší. Ozařovali mě betatronem. Naštěstí jsem se z toho dostala.“
Myslíte, že nemoc vyvolal stres, jaký jste prožívala?
„Doktoři mi řekli, že ano. Neměla jsem strach o sebe, ale o syna. Aby se na něm nepodepsali.“
Běžnou praxí bylo trestat za činy rodičů i děti. Měl váš syn problémy?
„Ano, nemohl se ze začátku dostat na vysokou školu. Po maturitě dva nebo tři roky musel dělat vše možné, vystřídal asi třináct profesí. U dlaždičů, dělal i tramvajáka, kam jsme mu vozila vždy na konečnou jídlo v kastrůlku... Ale nikdy mi nevyčetl, že měl kvůli mně takové problémy. Nakonec se dostal na DAMU a úspěšně ji absolvoval.“
Celý rozhovor s Hedou Čechovou a 49 dalších povídání najdete v knize 1968 očima 50 autora Petra Macka.
1968 očima 50
Rozdělené rodiny a zničené kariéry, vynucená poslušnost režimu nebo všemožné zákazy. Neexistuje v této zemi nikdo, koho by se okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 nedotkla. Invaze a následná potupná normalizace zanechala otisk na všech – těch, kteří museli veřejný prostor opustit, i těch, kteří se snažili najít morální kompromis a prostě dál žít a pracovat. 50 let poté vzpomíná na události roku 1968 a jeho následky 50 největších osobností své generace ve zbrusu nových, exkluzivních rozhovorech a otevřených zpovědích se spisovatelem a publicistou Petrem Mackem. Kamila Moučková, Jiří Menzel, Jiřina Bohdalová, Marta Kubišová, Rudolf Hrušínský, Jan Pirk, Naďa Urbánková, Helena Vondráčková, Eva Pilarová, Jana Šulcová, Petr Janda, Jan Saudek, Karel Vágner, Dominik Duka a mnozí a mnozí další – co jméno, to jiný osud a unikátní příběh roku 1968.
Maminka slavného Vladimíra Čecha (†61), hlasatelka Heda Čechová: Umíral velice, velice zle…