Policejní rada Miloslav Dočekal vzpomíná: Galerka bývala férovější, pedofila jsme chytili za 4 hodiny...
3 fotografie
Svět detektivních seriálů současnosti se od příběhů z dob minulých často podstatně liší, stejně tak zaznamenala změny i skutečná kriminální práce. I když vyšetřovací postupy zůstávají většinou stejné, technický pokrok je nezadržitelný. O rozdílech policejní práce dnes i v nedávné historii si s redaktory Nedělního Aha! povídal emeritní policejní rada, plukovník Miloslav Dočekal.
Jak vnímáte z pohledu kriminalisty profesní chyby a rozpory v detektivních seriálech?
„Beru to tak, že děj seriálu musí být divácky zajímavý, musí mít nějaký náboj. Protože ten postup kriminalistů je tak titěrný, že by to diváka nebavilo.“
Který herec v roli kriminalisty se vám nejvíce zamlouval?
„Vetchý a Polívka. Pokud jde o Ondru Vetchého v roli vyšetřovatele, hraje to obrovsky a Bolek je také skvělý. Dá se říct, že i ostatní jsou dobří a charakterově rozdělení tak, jak mají být.“
Který z kriminálních seriálů se vám zamlouval nejvíce?
„Líbí se mi 1. oddělení i Kriminálka Anděl. Ale na první místo bych dal 1. oddělení. Jako profíkovi mi mluví z duše, a když se na to dívám, stýská se mi a nejraději bych se sebral a šel zase do práce.“
Tak to chápu. A kdybyste si měl vybrat i z jiných seriálů?
„Hříšní lidé města pražského jsou tak nádherně natočení, že z nich dýchá ten minulý svět. Také Pitaval byl výborný, ze zahraničních pak Komisař Moulin. Ty Kriminálky New York a další mě nebaví, jsou příliš nudné a podivné. Zlaté naše seriály.“
Když se dívám na radu Vacátka, mám pocit, že tam kriminalisté znali ve svém rajonu snad každého lumpa osobně a hned věděli pro koho si zajít...
„Ano. I v sedmdesátých letech jsme měli vytipované podniky, kam chodila galerka. Já měl například na starosti podnik 5 P. Tam jsem byl nedotknutelný, všichni darebáci včetně číšníků, což byli většinou také trestanci, mě znali.“
K čemu to bylo dobré, když vás tam všichni znali?
„To sloužilo k tomu, že jste měl přehled a při ranních čteních na kriminálce jste byl v obraze. Operační důstojník třeba informoval o vyloupené kase a vytipovali se nějací lidé mezi kasaři, například František Procházka. Já jsem vstal a oznámil, že ho můžeme klidně vyloučit, protože zmíněný byl včera v 5 P ožralý jak dobytek, navíc se šlapkou na klíně. Tím se počet pachatelů zúžil.“
Jaký je podle vás hlavní rozdíl v práci současných kriminalistů a jejich kolegů z doby vašeho působení?
„Začínal jsem v roce 1962 a to byl velký rozdíl. Nebyly otevřené hranice a nebyl tady organizovaný zločin a drogy. Praha byla nejbezpečnější město v Evropě. V postupech se nic nezměnilo, až na obrovský nárůst techniky a hlavně využívání DNA. Tato metoda byla poprvé použita britským vědcem v roce 1986. U nás byl na základě DNA objasněn první případ v roce 1990. V Brně byl tak dopaden vrah jménem Lubas.“
Dnes je metoda DNA běžná, ale mezinárodních zločinců tu máme plno.
„Máme tu organizovaný zločin a různé mafie. Postsovětské brigády, ruskou, ukrajinskou, čečenskou, máme tu všechno. Arabskou i kosovsko-albánskou mafii. Dříve jsme byli tranzitní zemí pro heroin, dnes už ho máme zde. Situace se podstatně změnila, dnes chodí největší grázlové do nóbl podniků.“
Vybaví se vám v paměti nějaký případ s nejpřekvapivějším rozuzlením?
„Na místě činu jsme kdysi našli mrtvou starou ženu. Ležela na zemi a všude kolem byl strašný nepořádek, vypadalo to šíleně. V puse měla rukojeť pohrabáče a v přirození ohořelou tyč. Na první pohled sexuální motiv vraždy. Nakonec z toho byla naprosto nešťastná náhoda.“
To zní až neuvěřitelně. Co bylo tedy příčinou smrti?
„Ta paní kdysi posluhovala ministrům a zřejmě přišla do styku i s grupensexem. Později se podrobila nějaké operaci a po narkóze se z ní stal úplně jiný člověk. Přestala být pořádná, chovala se jinak a jednou se jí asi vybavily i vzpomínky z mládí, kdy se zřejmě zúčastňovala sexuálních orgií. Doktor na pitevně mi pak vysvětlil, že k žádnému násilí nedošlo. Žena se u kamen oddávala rozkoši, až jí z toho puklo srdce. Zemřela štěstím. A já jsem tenkrát poprvé v životě viděl, jak vypadá puklé srdce.“
Vzpomenete si pro změnu na váš nejlehčí případ?
„Byl to případ vraždy osmiměsíčního děvčátka na Bulovce. Volali nám, že se jim z oddělení ztratilo dítě, holčička tam byla na pozorování se zánětem středního ouška. Pachatelem byl zřízenec, kterého tam zaměstnali po amnestii v roce 1990. Ten dítě odnesl až k sobě na ubytovnu, kde ji pohlavně zneužil a zabil. Ten případ byl vyřešen za čtyři hodiny.“
Nejtěžší?
„V roce 1973 byla přepadená pošta na Těšnově a při loupeži byl zastřelený policista. Stopa vedla do Karlových Varů a měli jsme vytipovaného i pachatele, jednoho známého kriminálníka. Jednou se sám přiznal ve vězení, pak už nikdy. Po revoluci se stal mluvčím vězeňského fóra a přeložili ho z Valdic do Ostrova nad Ohří. Potom ho pustili a on se stal, s rejstříkem popsaným jak tehdejší Rudé Právo, majitelem firmy s jedenácti nákladními auty. Vzal si krásnou, sedmnáctiletou prostitutku s přezdívkou Rusalka a slíbil, že se nám všem pomstí.“
Jak to dopadlo?
„Když ho pustili, chodil jsem otvírat dveře s bouchačkou v ruce. Jednou mi zavolal jeden agent z Karlových Varů, že dotyčný je po smrti, že se zabil při autonehodě. I když u sebe měl vždy nejméně sto tisíc, granát a pistoli, v autě se nenašlo nic, ani doklady. Vše včas zabavila jeho ochranka, která ho v autech na cestách vždy doprovázela. Když jsem se o jeho smrti dozvěděl, šel jsem se ožrat. Zlil jsem se jak donský kozák, že už je ten hajzl po smrti.“
Jaký případ vám trval nejdéle?
„Jedenáct let. Jednalo se o vraždu dvou děvčátek v Prokopském údolí. Bylo to v době invaze spojenecký vojsk u nás. Uvažovalo se, že je měli na svědomí právě sovětští vojáci, ale bylo to jinak. Když jsme to u soudu objasnili, byl tam tenkrát přítomen i velvyslanec Sovětského Svazu. Ve skutečnosti je zavraždil kluk, který si šel zkoušet pistoli do lesa. Omylem jednu dívku zastřelil, a když viděl, že ta druhá utíká, zastřelil ji také.“
3 fotografie
