Vyšehradský Slavín střeží české velikány už 120 let
»Ač zemřeli, ještě mluví.« Motto Slavína, který je součástí Vyšehradského hřbitova, prozrazuje, že zde leží významné české osobnosti. Jako první byly do společné hrobky uloženy ostatky básníka Julia Zeyera. Stalo se tak před 120 lety.
Myšlenka založení panteonu, společného místa posledního odpočinku významných českých osobností, vznikla koncem 80. let 19. století. Za stavbou, která byla dokončena v roce 1893, stál vyšehradský probošt Mikuláš Karlach společně se smíchovským starostou Petrem Matějem Fischerem. Krypta pod plošinou, na níž stojí pomník se sarkofágem, na první pohřeb čekala ještě osm let po dokončení. V roce 1901 zde byl jako první pochován básník Julius Zeyer. Ten je také autorem veršů na soklech soch Vlasti, které stojí po stranách pomníku. Celkem je v hrobce pohřbeno 56 osobností.
Nesouhlas i protesty
Někteří, například herec Národního divadla Eduard Kohout (1889 – 1976), byli do Slavína pohřbeni i proti vůli, kterou za svého života projevili. Tělo spisovatele Jana Nerudy (1834 – 1891) muselo být dokonce po protestech jeho hospodyně a rodiny Fričovy ze Slavína vyjmuto a podle jeho přání pohřbeno v nedalekém hrobě.
Jen pět žen
Pohřby do Slavína, který má v péči spolek Svatobor, se uskutečňovaly zpravidla na žádost význačných kulturních a vědeckých institucí. Podle věnovací listiny byl Slavín předurčen k ukládání nejpřednějších mužů, kteří se zasloužili o vzdělanost, pokrok a blahobyt českého národa. V hrobce je i pět žen. Mimo operní pěvkyni Emu Destinnovou (1878 – 1930) tu byla pohřbena například spisovatelka Marie Pujmanová (1893 – 1958).
