Být chovatelem není jen tak: Co se děje, když uteče zvíře!
11 fotografií
V zoo se občas dějí věci... Gorilák rozchodí invalidu, samice orangutana opanuje stánek s cukrovinkami, branou projde krokodýl či had si splete chovatelku se slepicí.
Je Silvestr a to se nějaká ta historka hodí. A vězte, že i v zoo se stane pár věcí, které rozhýbou bránici. Anebo při nich ztuhne krev v žilách. Nevěříte? Tak čtěte dál. Na chvilky perné i úsměvné vzpomínají Marek Ždánský (44, vlevo), bývalý chovatel lidoopů v Zoo Praha, Jana Myslivečková (56, uprostřed), rozhlasová redaktorka a někdejší mluvčí zoo ve Dvoře Králové, a také a Nataša Velenská (60, vpravo), nynější vrchní chovatelka plazů v pražské zoo.
Krokodýlí špacír
Pro zahřátí jedna historická vzpomínka za všechny. Stala se ještě v dobách, kdy v Zoo Praha řediteloval legendární Zdeněk Veselovský. Zahradu tehdy nehlídali černí šerifové, ale úkolem vrátného bylo, občas zoo projít a zjistit, zda je vše, jak má být. Tehdy z bazénku zmizel krokodýl nilský. Nebyl k nalezení, a tak chovatelé udeřili na vrátného, zda si něčeho nevšiml. Muž otevřel knihu se zápisy a rozhořčeně, že o něm pochybují, sdělil: „Mám všechno zapsané. Jedna nula dva krokodýl opouští zoo směr Praha,“ šokoval všechny. Plaz naštěstí daleko nedošel. Našli ho v příkopu u Trojského zámku.
Lazare, vstaň a jdi
O zázrak hodný vyhlášených Lurd se kdysi v Zoo Praha postaral gorilí samec Assumbo. „Byl to snad nejdramatičtější útěk v historii,“ tvrdí Ždánský. Psal se listopad 1996, lidoopi obývali ještě starý pavilon a on v něm uklízel. „Zavolal jsem Assumba, vždycky šmíroval, co se děje. Najednou se otevřely dveře oddělené komory a on z nich proti mně vyběhl,“ vypráví. Gorilák si sedl za hlavní dveře pavilonu, zkřížil nohy, ruce a seděl. „Vyskočil jsem oknem,“ vzpomíná ošetřovatel. Oknem pak vyšel rozvážně ven i Assumbo. U výběhu zrovna postával pán o francouzských holích. „Když viděl gorilu, jak jde proti němu, vytřeštil oči, odhodil berle a utekl. Bylo to lepší než Lurdy,“ usmívá se. Assumbo se pak lekl přijíždějící multikáry a vletěl oknem zpátky do pavilonu. „Ty berle jsme tam měli do povodní 2002. Stále jsme čekali, jestli si pro ně pán přijde. Už se neukázal,“ dodává gorilí táta. Vyšetřování ukázalo, že brouci rusáci zalezli do zařízení a způsobili zkrat, proto elektricky jištěné dveře povolily.
Drzost trestal výkaly
Assumbo byl velký žebrák. S výrazem »tejden jsem nežral« si sedl doprostřed výběhu a natáhl ruku. Návštěvníci mu házeli všechno možné, on měl pak průjmy. „Lidi se odradit nedali, a tak mě napadlo, že ho odnaučím žebrat. Naplnil jsem velké jablko pepřem. Vyhlédl jsem si mladý pár. Chlapovi jsem vysvětlil, oč jde, a že potřebuji, aby Assumbovi to jablko hodil. Myslel jsem si, že jak si kousne do pepře, naštve se na návštěvníky a žebrat přestane,“ vypráví Ždánský. Jenže jablko chytila samice Nigra a hned ho slupla. „Nic se jí ale nestalo. Zato Assumbo, který vždy dával svou naštvanost najevo tím, že s přesnou muškou házel výkaly, přiběhl a vrhače jablka jimi ztrestal,“ popisuje.
Mlsná Dona ve stánku
Samice orangutana Dona v zoo ve Dvoře Králové byla jedinečná. Prala prádlo, uklízela, ale hlavně byla vyhlášenou útěkářkou. Byla šikovná a mlsná. Stánek s cukrovinkami, na který viděla, ji hodně lákal. Výběh měl vysoké bariéry, sklo, elektrický ohradník. „Byly v něm ale kmeny a lana. Jedno na jednom konci uvolnila, vylezla s jeho pomocí na kmen, vyměřila si okem vzdálenost a přehoupla se ven,“ popisuje jeden z Doniných útěků Jana Myslivečková. Dona si to zamířila rovnou do stánku s cukrovinkami a s prodavačkou. „Znaly se podle vidění. Paní netušila, že orangutan ve stánku může být obrovský problém. Doně řekla ahoj a ta se ocitla v ráji. Začala ochutnávat, co tam bylo, prozkoumávala celý stánek,“ líčí Jana. To už se u něj sešli chovatelé, veterinář a všichni dělali na prodavačku posunky, aby odešla. Ta ale byla z opice tak nadšená, že nereagovala. „Dona se rozjařila, otevřela si pet láhve, plechovku s kávou, kterou rozsypala a začala ji polévat limonádou. Teprve v tom paní došlo, že je malér a ze stánku utekla. Donu pak mohl veterinář uspat a vrátili ji zpět do výběhu,“ dodává Myslivečková. Nikomu se nic nestalo. Jen stánek nechala zoo přestěhovat jinam, aby samičku už nelákal.
Okapi nejsou okapy
Úkolem mluvčí zoo je poskytovat informace. A když svou práci miluje, dává je ochotně na každém kroku. Než se pak naděje, je na světě trapas. Královédvorská zoo jako první a stále jako jediná dovezla do České republiky pralesní žirafy okapi. „Právě jsem míjela vhod, když vešel pán s paní. Nadšeně jí říkal, Mařenko, ukážu ti ty okapy a směroval ji na opačnou stranu, než pralesní žirafy jsou. Hned jsem mu poklepala na rameno a říkám mu, jdete špatným směrem. Načež on na to, ale ne tamhlety okapy dělala naše firma, chci je manželce ukázat,“ vzpomíná na horkou chvilku Myslivečková.
Co je psáno...
I návštěvníci zoo občas tnou mimo. Sebejistě reagoval muž ve Dvoře Králové, když s dcerkou míjel výběh hyen, v němž se právě uvelebil anglický buldog ošetřovatelky, která expozici čistila. „Při otázce dívenky, co je to za zvíře, mrknul na cedulku a bez zaváhání odpověděl – hyena. Když holčička zapochybovala, umlčel ji argumentem: Máš to na ceduli, když píšou, že je to hyena, tak je to hyena,“ popisuje Myslivečková výjev, na který nikdy nezapomene.
Je čas na slepici
O tom, jak je při chovu zvířat důležité správné načasování jednotlivých úkonů, vypráví Nataša Velenská. „Dvě chovatelky uklízely ráno terária. Zatímco jedna myla okna, druhá se rozhodla vyměnit vodu v bazénku a trochu poklidit u krajt tygrovitých cejlonských. Jsou to velcí a silní hadi, dosahují délky asi 3,5 metru,“ líčí. Jenže krajty jsou zvyklé, že každé úterý ráno dostávají potravu. „Bylo sice pondělí, ale ráno. Když k nim slečna vstoupila, krajta se vymrštila, zahryzla se jí do ramene a začal ji obtáčet,“ vypráví Velenská. Slečna bledla, potácela se a zoufale se máváním a gestikulováním snažila upoutat pozornost kolegyně. Ta k ní ale byla zády, pobrukovala si a dál leštila skla naproti velkému teráriu. „Krajta mezi tím už postřehla svůj omyl. Pochopila, že slepice není to, co se jala obtáčet, sevření povolila a sama se odmotala. Když se konečně otočila, viděla už jen pomalu odjíždějící krajtu a vyděšenou slečnu,“ dodává Velenská. Chovatelka z hadího »obětí« nakonec vyvázla jen se šokem, pohmožděným ramenem a zkušeností, že ráno mají krajty hlad.
A želvička frnk, frnk
Samec želvy obrovské Toro nemá rád muže menšího vzrůstu. Jednou toho chovatelé využili, aby čtvrt tunového želváka nemuseli nosit a dostali ho z jednoho výběhu do druhého. Ukázali mu kolegu, kterého nesnášel. Měl ho na sebe nalákat. U vrátek do druhého výběhu s ním stál další ošetřovatel a oba měli vrátka v patřičnou chvíli otevřít a za Torem zavřít. Jenže se zapovídali. Když zjistili, že se Toro rozlítil, z vysoka našlapuje a zrychluje, už manévr s vrátky nestihli. „V panice malý ošetřovatel upadl a Toro se po něm se svými více než dvěma metráky vítězoslavně prošel,“ vypráví Nataša. Od té doby se vtipu o tom, jak želvičky udělali frnk, frnk chovatelé v Zoo Praha nesmějí. Udává se, že se velké želvy pohybují rychlostí 3 km/h.
11 fotografií
