Aleš Lehký (45): Jsem praktikující romantik...
Rok 1995 byl v jeho životě zcela zásadní. Tehdy s kamarádem Martinem Kociánem (48) založil chlapeckou skupinu Lunetic, která okamžitě vystřelila do výšin, a zajistila si své místo v českém hudebním světě. S kapelou Aleš Lehký (45) nyní chystá velký pražský koncert k jejich 30. výročí a slibuje velkou show. Kromě toho 13 let působil jako moderátor ve Snídani s Novou, aktuálně moderuje na Hitrádiu North Music lifestylovou show Padla. V soukromí v březnu slaví s manželkou Janou 15 let od jejich svatby, mají spolu syna Adama (14), který se věnuje fotbalu. Jak Aleš prožíval největší slávu v Lunetic? Kde se seznámil se svojí ženou? A co všechno na sebe prozradil?
Aleši, s Lunetikem chystáte letos velký koncert, povězte o něm…
„Bude 9. října v pražském O2 Universu. A ten hlavní důvod, proč ho děláme, je 30 let od založení Lunetic. Zní to až neuvěřitelně, ale je to tak. Byl to rok 95, kdy jsme s Martinem, já jako puberťák, on už o trošku starší, vymysleli, že chceme mít klučičí skupinu a být slavní. (směje se) A tím koncertem chceme s našimi fanoušky zavzpomínat, protože díky nim to ještě pořád můžeme dělat.“
Na co se tedy fanoušci můžou těšit?
„Bude to ojedinělý koncert jak velikostí, tak produkcí a výpravou. Velké pódium, velká světla, zkrátka všechno, co se dneska dělá. Půjde o průřez naší třicetiletou kariérou. Zahrajeme největší hity i písničky, které jsme nikdy nehráli a které holky třeba chtěly slyšet, a my jsme se jich trochu báli, protože vznikly v určité době. Dneska můžou znít už trošku, dá se říct, legračně, ale ony je milují, takže je chceme taky zakomponovat a chceme, aby ty dívky, které jsou dneska maminkami a rostly s námi, aby také zavzpomínaly. Máme připravený úplně nový program, budeme i tančit s velkou company.“
V průběhu let jste měli s kapelou nějaké pauzy, přesto pořád zpíváte. Baví vás to?
„U nás je především pořád to kamarádství, které po celou dobu přetrvává. Poprvé jsme se rozešli někdy v roce 2002 nebo 2003, kdy Martin a Vašek chtěli jít na sólovou dráhu. Pak přišel rok 2008, kdy bylo 10 let od hitu Máma, tak jsme si řekli, že uděláme dva vzpomínkové koncerty. Ty se tak líbily, že od té doby koncertujeme pořád. Za dalších zhruba deset let odešel Martin znovu, ale my tři zůstali.“
Zmínil jste největší hit Máma. Jak tehdy písničku brala vaše maminka?
„Já měl vždycky hezký vztah s maminkou, která mi, i přes ty moje pubertální výlevy, byla vždy velkou oporou, takže pro ni to bylo velmi silné. Ona je emotivní, bylo to pro ni nějaké zhmotnění mé lásky a hlavně byla ráda, že dělám něco, co mě baví a ještě to má úspěch. Nějaký čas se mi dokonce starala o kontakt s fanoušky, protože byla hodně citlivá, takže odepisovala skoro na všechny dopisy. Pak už to ale nešlo, protože jich bylo tolik, že už to nestíhala.“
Nikdy jste nelitoval, že jste do kapely šel?
„Ne, a kdybych se znovu rozhodoval, šel bych do toho znovu všema deseti. Stát na pódiu, pokud to má člověk v sobě a má co předat lidem, je asi to nejsilnější pro každého umělce. Je to krásné a je to vlastně splnění mladického snu. A jelikož my začínali jako puberťáci, tak jsme si mysleli, že to všechno bude strašná hračka. Nebyla, ale měli jsme víc štěstí než rozumu. A to je na tom to nejvíc.“
Stane se, že z popularity, jakou jste zažívali vy, se člověku zamotá hlava. Řekla bych, že vy jste to docela dobře ustál. Čím to bylo?
„Je to asi výchovou. My jsme byli z obyčejných poměrů, z malého města na severu Čech, kde nikdy nebylo moc peněz a vlastně takový úspěch byl dost nepravděpodobný. Drželi jsme spolu, vždycky jsme se vrátili z víkendových koncertů do obyčejného prostředí mezi kamarády a rodinu, kteří nás drželi při zemi. Asi ale byly i chvilky, kdy jsme byli, jak se říká, na tečku. Člověk je v osmnácti najednou slavný, má dost peněž, a tak nám to možná chvilkami přerostlo přes hlavu. Ale jelikož jsme byli kamarádi, tak jsme se navzájem i trošku hlídali. Martin se jako jediný odstěhoval v době největší slávy do Prahy a žil velký život se zlatou mládeží, což ho možná tehdy svedlo k nějakým nesprávným věcem. Možná v tom ale hrála roli i úplnost rodiny, protože my jsme všichni z úplné rodiny, to ale u Martina nebylo. Ale každý máme nějaké své démony. U Martina to byly třeba drogy, já možná ve své době ženský, ale to už mám taky naštěstí za sebou. Mám fungující manželství a jsem šťastný.“
Byla vaše žena nejdřív vaše fanynka? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 12.
