Josef Dvořák (82): Jsem trošku hadrář!
Je nejslavnějším vodníkem u nás, protože si jich za svoji kariéru zahrál nespočet. A herec Josef Dvořák (82) je na ně právem pyšný. Pamatovat si ho ale můžete například i ze seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka nebo z večerníčků Maxipes Fík či Bob a Bobek, které namluvil. V soukromém životě je počtvrté ženatý. Má čtyři dcery, jednu z nich vyženil. Se svojí současnou manželkou Jarmilou, zvanou Jája, se kterou se poznali před čtyřiceti lety, provozuje divadelní společnost. Ta ho nedávno doprovodila i do Muzea fantastických iluzí Pavla Kožíška (54), kde byl slavnostně pasován pohádkovým ministrem. Jak Josefovi vodníci přirostli k srdci? Co kvůli své celoživotní vášni udělal? A jak vůbec nyní žije?
Provozujete spolu divadlo, všude vás doprovází. Je to vaše taková pravá ruka a parťačka pro život?
„Je a bylo to na první pohled vidět, že to je ona. Tím se vůbec nechci kriticky vyjadřovat k mým předchozím manželkám, všechny byly prima, ale takhle to mělo být, tady to klaplo perfektně.“
Nedávno jste byl slavnostně pasován na pohádkového ministra za nejvíc odehraných vodníků. Překvapilo vás to?
„Mám z toho samozřejmě radost. Ale ono se to trošku plete – za nejvíc odehraných vodníků. To by znamenalo jednotlivé role, to tak nebylo. Ale jedna role, Werichův Čochtan, tak s tou jsem byl teda na jevišti skoro tisíckrát.“ (usmívá se)
Která role vodníka byla tedy vaše první?
„V Lucerně. To je nádherná pohádka. Ale já jsem si užíval všechny role. Miluju hlavně Ladu a miloval jsem jeho vodníky, ty strejdy, kteří seděli na vrbě s tou vošatkou na hlavě a s fajfkou. Bylo mi to strašně sympatický, a to se patrně nějak objevilo i v těch dalších hastrmanech. Ten svět byl fantastický, kouzelný a přinášel velikou radost. A přál bych si, aby to tak děti měly, i třeba v jiné podobě, dál. Já už tady sice nebudu, ale bylo by mi líto, kdyby to zaniklo.“
Zkoušel jste si, jak toho vodníka zahrát?
„To ani ne, to se tak nějak stalo a bylo to tam. Ale vždycky jsem dbal na to, aby byl kostým opotřebovaný, aby zkrátka nebyl nový, aby nešel z krejčovny. Já jsem trošku hadrář, mám rád věci, které jsou hodně »jetý«.
Blíží se Vánoce. Už víte, jak budou u vás vypadat?
„Vánoce budou tradiční, jak bývaly vždycky v rodinách. Tam není žádné novum a Silvestra už hodně let trávíme na chalupě. Možná se tam sejdou kamarádi a vyrazíme na tradiční velký špacír. Akorát začínáme čím dál tím později. Dřív to začínalo v devět hodin ráno a ta hodina se už posunula, takže začínáme někdy v 11 hodin a uděláme velký okruh. Končíme pak v hospodě, kam chodíme na ovar a na křen, chvilku pokecáme a pak se rozejdeme a každý tráví Silvestra už doma nebo po svém. Já nikam pak už nechodím, nejsem příliš společenský. A ono na Silvestra jít do hospody, to si opravdu koledujete o malér, protože i v dobré vůli, někdo, kdo už má něco vypito, je přesvědčený, že se s vámi musí ten večer napít.“ (usmívá se)
Na závěr nám povězte, co vás pěkného čeká v novém roce?
„Tenis. (směje se) A se spisovatelkou Maruškou Formáčkovou jezdíme na besedy, a to mě hrozně baví. Já ji mám rád, protože jednak má neuvěřitelnou paměť, takže když mi něco vypadne, tak je moje úžasná nápověda. Také se mnou napsala pět knížek, takže o mně ví absolutně všechno. Čili si můžu dát chvíli volno a ona může pokračovat. Vycházíme si úžasně vstříc. Tak má podle mě vypadat ten, kdo uvádí nějakého hosta. Neambiciózní fajn člověk, se kterým se divákům snažíme udělat tu hodinu a půl co nejpříjemnější.“
Celý rozhovor v tištěném APŽ číslo 51-52.
