Zlata Adamovská (61): COVID JSEM RADŠI TAJILA!
Posměšky a pošklebování ji posouvaly dál. Zlata Adamovská (61) o svůj velký sen stát se herečkou musela bojovat. A nejen to. Prát se musela i za svoje jméno, které jí dal její tatínek a o kterém byla přesvědčena, že je výjimečné. Jenže z okolí často přicházely rány, kterým musela vzdorovat. Populární herečka vůbec poprvé promluvila o detailech ze svého dětství a o tom, kdo ji podporoval ve své strastiplné cestě až na vrchol. Zároveň přiznala starosti se zdravím svým i svého muže Petra Štěpánka (72).
Adamovská patří mezi naše nejlepší herečky. Již léta je hvězdou Ordinace v růžové zahradě 2 a bez Běly Valšíkové si seriál lze jen těžce představit. S Petrem Štěpánkem, za kterého se před sedmi lety provdala, tvoří dokonalou dvojici nejen v soukromí, ale i na obrazovce. A společně si také odtrpěli těžký průběh koronaviru. „Už jsem prodělala covid a jsem ráda, že celkem v utajení. Nechtěla jsem hlásat do světa, že s tím bojuju, je to přece jen soukromá záležitost. Jsem zároveň šťastná, že to mám za sebou. Nebylo to dobrý, já prodělala tu horší variantu,“ přiznala Adamovská. S virem však nezápasila sama. Chytl to i její manžel. „Petr se určitě nebude zlobit, když prozradím, že už i on to má za sebou. Nechtěli jsme se fotit v posteli a hlásat do světa, jak je nám špatně a prosit národ, aby nás politoval,“ vysvětlila v Blízkých setkáních Tereze Kostkové (44) herečka.
Výjimečné jméno
Nejen boj s covidem, ale ani cesta za vysněným povoláním nebyla pro Zlatu zrovna procházkou růžovou zahradou. Naštěstí však měla kolem sebe rodinu a především tatínka, který ji trnitou stezkou doprovázel. Když je jí nejhůř, vždycky cítí, že nad ní bdí dodnes, přestože už je na druhém světě. „Cítím, že když se něco děje, tak u mě někdo stojí. Jako nějaký anděl a z mých předků je to určitě můj táta. Ten mi držel palce už od mých začátků,“ svěřila Adamovská, která vyrůstala v Klecanech u Prahy. Jméno, které dostala, jí vybral její tatínek. Jelikož má příjmení od písmena A, tak otce napadlo, že svolí kontrastně poslední písmeno z abecedy. Volba tedy padla na Zlatu. „Ve hře tenkrát měli rodiče ještě Zorku a Zuzanu, ale vyhrála Zlata,“ vysvětlila. S netradičním jménem si však užila i svoje. „V dětství na mě kamarádky pokřikovaly: Zlatka, patka, bublinka, má tatínka Hurvínka,“ přiznala Adamovská. Ona však paradoxně místo toho, aby si z toho dělala hlavu, proměnila posměšky na přednost. To, že se odlišovala od ostatních, brala jako výhru. „Vychutnávala jsem si pocit výjimečnosti. Ten mě však opustil ve chvíli, kdy jsem pochopila, že jen jméno mě výjimečnou neudělá a musím na sobě tvrdě makat,“ přiznala. Jenže ani v tom nebyla sama. Pomocnou ruku jí podal právě její tatínek. To on byl tím, kdo ji v jejím velkém snu stát se herečkou, podporoval. Dokonce to byl prý jeho nápad, aby se vydala touhle stezkou. „Byl nadšený ochotník a toužil se stát operetním zpěvákem. Přivedl mě na Lidovou školu umění, kde jsem začala říkat první básničky. Když viděl můj exhibicionismus, přihlásil mě ve druhé třídě do dramatického kroužku. A byl to také můj tatínek, kdo mě vůbec poprvé postavil před objektiv,“ svěřila.
Proč se stala herečkou? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 48.