Jaroslav Svěcený (59) o rozpadu manželství, těžké operaci a houslích...
Jako by se podruhé narodil. Jsou to dva roky, co se Jaroslavu Svěcenému (59) po víc než třiceti letech rozpadlo manželství. Má za sebou i velké zdravotní problémy, kdy musel podstoupit komplikovanou operaci, a to vše mu pochopitelně nepřidalo ani na psychice. Dnes už je ale, zdá se, ze všeho venku a žije si svůj nový život. Radost mu dělají nové projekty, připravované festivaly na rok 2021, přátelé, kteří ho podrželi, a samozřejmě housle. Čím vším si slavný virtuos za poslední roky prošel a co ho postavilo zpátky na nohy?
V prosinci oslavíte kulatiny, koncert k tomuto jubileu jste kvůli koronaviru musel odložit na příští jaro, nicméně, bilancujete? Co pro vás šedesátka znamená?
„Celý život pracuji na plné obrátky, cestuji, koncertuji, organizuji, abych s přibývajícími léty zjistil, že nabitý život utíká podstatně rychleji. Šedesátka je jen číslo, důležité je, v jaké formě se nacházíte. Já jsem léta žil pro druhé, na sebe jsem moc nedbal. Koncertoval jsem v takřka šedesáti zemích světa, točil alba, vymýšlel koncertní a festivalové projekty, zabezpečoval finančně rodinu… Ale ono to chtělo se asi tolik nehonit a pěstovat vztahy. I to byl zřejmě jeden z důvodů, že se mi vedle poměrně úspěšného pracovního žití rozpadlo partnerské a rodinné zázemí. A do toho všeho přišla operace, která byla určitě spojenou nádobou s partnerskými problémy. Ano, prošel jsem si hodně náročným obdobím, takže vím, co to je „dřít čelistí o beton“.“
Hodně jste také zhubnul…
„Prodělal jsem komplikovanější operaci prostaty, kterou jsem stále odkládal. V napětí jsem čekal na výsledky histologie, byl na JIPce atd. Bylo mi opravdu zle.“
Jak se vám, pane Svěcený, daří nyní?
„Funguji po všech stránkách naplno, přibral jsem zpět 20 kilo, jsem nabitý energií.“
Tak to je dobrá zpráva… Prozraďte, co nebo kdo vám nejvíc pomohl vstát a začít nový život?
„Oba skvělí lékaři z královéhradecké nemocnice, MUDr. Pavel Navrátil, který mě operoval, a psycholog Petr Hrubeš, kteří jsou dnes mými hodně blízkými kamarády. Dále maminka a táta, přátelé, kteří za mnou do nemocnice jezdili, velký počet lidí, kteří mi do nemocnice napsali. A co mě definitivně postavilo na nohy, to byly housle! Po rehabilitaci jsem začal v nemocnici trénovat a dnes vím, že tento hudební nástroj je dokonalým antidepresivem. Operaci jsem absolvoval loni 4. ledna, na začátku března téhož roku jsem již točil v České televizi Doupě Mekyho Žbirky, setkání s kamarádem Mirkem a publikem mě opravdu krásně „nakoplo“. A 8. března jsem byl z nemocnice propuštěn a 10. března jsem už odlétal na koncert do Arménie.“
Vzpomenete, kdy se u vás poprvé objevila láska k houslím?
„V pěti letech jsem dostal od dědy první housle, poté jsem začal chodit do hudebky, tehdy Lidové školy umění, a také jsem navštěvoval hradeckou houslařskou dílnu mistrů houslařů Pilařů. Viděl jsem, jak se staví nové nástroje a restaurují ty staré. To mne absolutně fascinovalo a právě proto jsem dnes i soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje. Jezdí za mnou lidé z celé České republiky a řady dalších evropských zemí.“
Jak často na housle cvičíte?
„Denně, to jinak nejde.“
Čemu se věnují jeho dcery a mnoho dalšího čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 47.
